Vladimír Hrabánek

Herec a režisér Vladimír Hrabánek, st. byl vyučený frézař, ale jeho láska k divadlu nakonec zvítězila nad dělnickou profesí a on proslul jako výrazná umělecká osobnost.
Vladimír Hrabánek, st. se již v čase svých učňovských let aktivně věnoval ochotničení a další divadelní zkušenosti získával na scéně Malého avantgardního jeviště. Přestože Hrabánek při konkurzu na doplnění hereckého souboru pražského divadla Semafor neuspěl, byl přijat na místo kulisáka a technikáře s povinností hrát malé role. Za téměř půlstoletí věrnosti tomuto divadlu se Hrabánek vypracoval do pozice hrajícího inspicienta, později i na intendanta a režiséra, takže se stal jeho nepřehlédnutelnou osobností. Mnoho lidí dodnes na Hrabánka vzpomíná, jak návštěvníky divadla sám osobně před představením vítal jen tak v papučích. Hrabánkův herecký cit pro komiku viděli diváci například v představeních Čarodějky, Revizor v šantánu nebo ve hře Sladký život blázna Vincka.

Vladimír Hrabánek se již od poč. 6o. let začal uplatňovat také před filmovou kamerou, kam byl po celou kariéru sice obsazován pouze do drobných či epizodních rolí, ale jeho postavy se přesto dokázaly nesmazatelně vrýt do paměti diváků. První filmovou hereckou příležitost získal Hrabánek v malé roli Zrzka v Brynychově dramatu z období okupace nazvaném Transport z ráje a jako figurkář se poté stal pro filmové tvůrce ideálním představitelem. Hrabánek má ve své filmografii různorodé floutky, vojáky, fízly, obyčejné lidi nebo vesničany a počet děl, v nichž hrál se blíží stovce. Hrabánkův charakteristicky chraplavý hlas a jadrný projev dokázal některé role bodrých a samorostlých chlapů, ať to byli dělníci, hostinští, prodavači, řemeslníci, řidiči, strážní či zřízenci proměnit v nezapomenutelné komické etudy, jak jsme se o tom mohli přesvědčit v Lipského komediích Adéla ještě nevečeřela; Marečku, podejte mi pero! nebo Tři veteráni. V. Hrabánek měl smysl pro zkratku a grotesku, čehož se pokoušel vždy využít třeba jako školník Pavlíček v Menzelově Vesničko má, středisková nebo jako nemocniční zřízenec na psychiatrii ve Vorlíčkově Arabele. A právě režisér V. Vorlíček nabídnul Hrabánkovi jednu z jeho posledních filmových rolí v koprodukční komedii pro celou rodinu Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko.

Vladimír Hrabánek své vzpomínky na uměleckou kariéru vylíčil v knize Sloužil jsem v Semaforu.

Vladimír Hrabánek, st. zemřel po dlouhé nemoci ve věku 7o let.

zdroj: Daniel Rubeš - Uzavřené osudy

Autor: řepešínský

Hrabánek působil v divadle 49 sezon jako inspicient, herec a intendant. Proslavily ho však hlavně epizodní role v oblíbených českých filmech. Hrabánka režiséři obsazovali rádi, protože měl smysl pro zkratku a grotesku. Hrál například ve snímcích Transport z ráje, Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti, Svatba jako řemen či Marečku, podejte mi pero

Zemřel ve věku 70 let 21.8.2008
zdroj ČTK

Autor: Krtek

VLADIMÍR HRABÁNEK (nar. 22.1.1938, Praha – zemřel 21. srpna 2008, Praha) se vyučil frézařem v pražském ČKD Sokolovo, kde i pracoval. Během učení se věnoval ochotnickému divadlu a další jevištní praxi získal v Malém avantgardním jevišti (MAJ). V roce 1960 neuspěl při konkurzu na herce do divadla Semafor, ale byl přijat na místo technikáře s povinností hrát malé role. Když se divadlo plně profesionalizovalo, stal se inspicientem a hercem. Této scéně sloužil téměř padesát sezon až do smrti. Počátkem 60. let se začal uplatňovat ve filmu v drobných figurkách mladých mužů. Během 60. let se jeho filmografie rozrostla o významná díla tvůrců z okruhu nové vlny (Jiří Menzel, Pavel Juráček, Evald Schorm) i režisérů starší generace (Jiří Krejčík), pro něž byl ideálním představitelem floutkovských vojáků, fízlů, tajných nebo vesničanů. Ačkoliv mu byly souzeny výhradně epizodní party, jejichž počet se blíží osmi desítkám, dokázal některé figurky bodrých a samorostlých chlapíků s charakteristicky chraplavým hlasem a jadrným projevem proměnit v nezapomenutelné komické etudy. Zpravidla hrál různé řemeslníky a dělníky, řidiče a taxikáře, prodavače, hostinské, zřízence a strážné. Své vzpomínky shrnul v knize Sloužil jsem v Semaforu (2005). – Filmografie: Neschovávejte se, když prší (1962; r. Zbyněk Brynych), Transport z ráje (1962; r. Zbyněk Brynych), povídka Konkurs z filmu Konkurs (1963; r. Miloš Forman), Cesta hlubokým lesem (1963; r. Štěpán Skalský), Obžalovaný (1964; r. Ján Kadár, Elmar Klos), Kdyby tisíc klarinetů (1964; r. Ján Roháč, Vladimír Svitáček), povídka Zločin v dívčí škole (r. Jiří Menzel) z filmu Zločin v dívčí škole (1965), Každý mladý muž (1965; r. Pavel Juráček), Ostře sledované vlaky (1966; r. Jiří Menzel), Hra bez pravidel (1967; r. Jindřich Polák), Svatba jako řemen (1967; r. Jiří Krejčík), Maratón (1968; r. Ivo Novák), Zločin v šantánu (1968; r. Jiří Menzel), Farářův konec (1968; r. Evald Schorm), Slasti Otce vlasti (1969; r. Karel Steklý), Po stopách krve (1969; r. Petr Schulhoff), Případ pro začínajícího kata (1969; r. Pavel Juráček), Skřivánci na niti (1969; r. Jiří Menzel), Den sedmý – osmá noc (1969; r. Evald Schorm), Svatba pana Voka (1970; r. Karel Steklý), Nevěsta (1970; r. Jiří Suchý), Ženy v ofsajdu (1971; r. Bořivoj Zeman), Člověk není sám (1971; r. Josef Mach), Dvě věci pro život (1972; r. Jiří Hanibal), Půlnoční kolona (1972; r. Ivo Novák), Milenci v roce jedna (1973; r. Jaroslav Balík), Pan Tau a taxikáři (1972; r. Jindřich Polák), Zločin v Modré hvězdě (1973; r. Antonín Kachlík), Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974; r. Oldřich Lipský), Dvacátý devátý (1974; r. Antonín Kachlík), Případ mrtvého muže (1974; r. Dušan Klein), Romance za korunu (1975; r. Zbyněk Brynych), „Marečku, podejte mi pero!“ (1976; r. Oldřich Lipský), Hra o jablko (1976; r. Věra Chytilová), Zítra vstanu a opařím se čajem (1977; r. Jindřich Polák), Já to tedy beru, šéfe…! (1977; r. Petr Schulhoff), Hop – a je tu lidoop (1977; r. Milan Muchna), Jen ho nechte, ať se bojí (1977; r. Ladislav Rychman), Adéla ještě nevečeřela (1977; r. Oldřich Lipský), Volání rodu (1977; r. Jan Schmidt), Lvi salónů (1978; r. Jaromír Borek), Já už budu hodný, dědečku! (1978; r. Petr Schulhoff), Báječní muži s klikou (1978; r. Jiří Menzel), Božská Ema (1979; r. Jiří Krejčík), Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979; r. Věra Chytilová), Útěky domů (1980; r. Jaromil Jireš), Vrchní, prchni (1980; r. Ladislav Smoljak), Požáry a spáleniště (1980; r. Antonín Kachlík), Jen si tak trochu písknout (1980; r. Karel Smyczek), Blázni, vodníci a podvodníci (1980; r. Tomáš Svoboda), Buldoci a třešně (1981; r. Juraj Herz), Kaňka do pohádky (1981; r. Ota Koval), Příště budeme chytřejší, staroušku! (1982; r. Petr Schulhoff), Srdečný pozdrav ze zeměkoule (1982; r. Oldřich Lipský), Zelená vlna (1982; r. Václav Vorlíček), Fandy ó Fandy (1983; r. Karel Kachyňa), Tři veteráni (1983; r. Oldřich Lipský), Radikální řez (1983; r. Dušan Klein), Hele, on letí! (1984; r. Tomáš Tintěra), Fešák Hubert (1984; r. Ivo Novák), Co je vám, doktore? (1984; r. Vít Olmer), S čerty nejsou žerty (1984; r. Hynek Bočan), Podfuk (1985; r. Jan Schmidt), Vesničko má středisková (1985; r. Jiří Menzel), Velká filmová loupež (1986; r. Oldřich Lipský, Zdeněk Podskalský), povídka Tramvaj do Poděbrad (r. Václav Křístek) z filmu Přátelé bermudského trojúhelníku (1987), Poslední motýl (1990; r. Karel Kachyňa), Vyžilý Boudník (1990; r. Václav Křístek), Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (2001; r. Václav Vorlíček).

-fik-, Filmový přehled 2008/10, NFA