Miroslav Doležal

Herec Miroslav Doležal již jako gymnazista dělil svůj zájem mezi umění a sport, konkrétně atletiku a i další studia dělil taktéž; a to mezi dramatické oddělení brněnské Státní konzervatoře a práva, která studoval souběžně. Vztah ke spravedlnosti i ke sportu Doležal ve svém životě využil jako předseda Klubu fair play při Českém olympijském výboru i jako lehkoatletický rozhodčí. Doležal se mimo umění a sport pohyboval úspěšně i na pedagogické půdě, protože jeho učitelská kariéra se zaměřením na kulturu hlasového projevu začala na brněnské konzervatoři a pokračovala na pražské Univerzitě Karlově, kde na Fakultě žurnalistiky akademicky vychovával necelé tři desítky let a na Fakultě sociálních věd působil jako odborný asistent.

Miroslav Doležal po ukončení studia dramatického oddělení brněnské Státní konzervatoře nastoupil do souboru Českého lidového divadla a po osvobození působil v Zemském národním, pozdějším Státním divadle Brno. Od r. 1948 byl Doležal členem činohry Národního divadla Praha, kde po rolích mladistvých, hrdinských i mileneckých vyspěl v typologii postav charakterních, citově bohatých a ušlechtilých, k nimž ho předurčoval mužný zjev a kultivovaný hlasový projev. Svým postavám dával Doležal základní charakterový rys a v prioritě barytonový melodicky tvárný nosný hlas, čehož si všimli diváci v inscenacích jak domácího, tak zahraničního repertoáru. Doležal hrál titulního Radúze v Zeyerově Radúzovi a Mahuleně; stejně jako titulního Husa z Tylova dramatu či Ibsenova Peer Gynta; dále jsme jej na jevišti mohli spatřit coby Brahu v Jiráskově Lucerně; jako Francka v Mrštíkových Maryše; v Moliérově Lakomcovi či v Kočičí hře I. Örkenyho. Ačkoliv byl Doležal věrný domácí první scéně, strávil zde neuvěřitelných bezmála šest desítek let, čas od času hostoval i na dalších jevištích, jako například na Letní scéně Karlštejn, kde bezmála dvě desítky let ztvárňoval krále Karla IV. ve Vrchlického Noci na Karlštejně. Výjimečnost Doležalova hlasového fondu včetně jeho citu pro brilantní dikci a hudebnost řeči měli možnost vnímat dlouhodobě diváci i na několika komorních scénách, např. v pražském divadle Viola, kde v představeních systematicky uplatňoval svůj nezaměnitelný umělecký přednes, jak tomu bylo třeba v nastudování Holanovy Noci s Hamletem nebo kantáty dua Martinů & Bureš Otevírání studánek.

Miroslav Doležal před filmovou kamerou debutoval drobnou rolí přítele Petra Rajského v romantickém filmu Z. G. Hašlera Za tichých nocí a další epizodní úlohy na něj čekaly jak s postavou hosta u Bartošů v detektivní komedii Čtrnáctý u stolu režisérské dvojice Nový & Zelenka; tak s rolí hotelového vrátného v Cikánově kriminálním snímku Paklíč nebo s figurou jednoho ze stávkujících ve Fričově sociálním dramatu Zocelení. Důležitou částí Doležalova hereckého filmového rejstříku tvoří hned několik reálných postav domácích dějin, které vytvořil v životopisných filmech režisérů Kršky a Vávry. Díky Krškovi byl Doležal jak malířem Brandejsem ve snímku Mikoláš Aleš, tak spisovatelem Šmilovským v jeho filmu Mladá léta; a díky O. Vávrovi mohl na plátna vstoupit coby kališnický kněz Koranda v historickém velkofilmu Jan Žižka, aby v jeho volném pokračování s názvem Proti všem, mohl ve stěžejní úloze církevní šat obléknout znovu a stát se táborským knězem Janem Bydlinským, který za lásku ke krásné zemance Zdeně nakonec zaplatí svým životem. K dalším autentickým osobnostem ve filmografii M. Doležala lze přiřadit také postavy profesora Petra Mužáka z životopisného dílka E. M. Bergerové Božena Němcová; architekta Václavíka z mánesovské biografie Paleta lásky režiséra Josefa Macha nebo seniora Gerlicha z jiného Vávrova historicko – životopisného velkofilmu Putování Jana Amose. Bezesporu největší a dá se říci, že i stěžejní herecký výkon v dějinách světové kinematografie Doležal vytvořil v psychologicky náročné postavě veterináře a starosty malého slezského města Roberta Rýdla ve Weissově stejnojmenné adaptaci románu J. Glazarové Vlčí jáma. S přibývajícími léty se na stříbrném plátně Doležal objevoval již jen sporadicky a to buď v bezejmenných rolích; jako byl např. objemný muž v Kašlíkově dramatu Rekviem za kouzelnou flétnu či postava otce Věry v Hanibalově dramatu Život bez kytary; nebo v rolích uniformovaných, ke kterým můžeme zařadit Cikánovo krimi Konec cesty, kde byl pomocníkem Veřejné bezpečnosti, Vošmikův dětský snímek Zlé pondělí, v němž ztvárnil staršinu Sboru národní bezpečnosti či Kachlíkovu komedii Bylo nás deset, pro kterou oblékal uniformu majora Hraboše. V konečném součtu se dá nyní s odstupem jednoznačně sdělit, že film výsostného hereckého potenciálu M. Doležala využil jen minimálně a ani televize na tom nic nezměnila, neboť na obrazovce se objevoval jen sporadicky. Vyjma několika menších rolí jako ve Filipově seriálu Sňatky z rozumu, kde byl továrníkem Smolíkem nebo v Moskalykově víceřadém Dobrodružství kriminalistiky jsme Doležala vídali jen jako recitátora v Nedělních chvilkách poezie. Oč méně stál Doležal před kamerami, o to víc, jsme jej slýchávali jako komentátora v množství dokumentárních filmů nebo jako divadelního herce v televizních záznamech vybraných jednotlivých představení, ať v Örkönyho Kočičí hře, tak ve Stroupežnického Našich furiantech.

Miroslav Doležal dokázal svůj překrásný hluboký hlas a lásku ke kráse české řeči udat též v rozhlasovém studiu. Doležal je na archivních záznamech uchován s recitací Máchova Máje nebo v nastudování Tylova Strakonického dudáka či Římské balady. Doležalova bohatá umělecká činnost pro rozhlasový pás dokládá jeho niterný prožitek, porozumění a souznění s autorovou myšlenkou, kterou dokázal citlivě konkretizovat ve slovním projevu s jeho tolik charakteristickou brilantní dikcí.

Miroslav Doležal je autorem učebních skript pro studenty Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy Praha.

Miroslav Doležal za svůj přínos v oblasti kultury a sportu získal celou řadu titulů, ocenění a vyznamenání, jichž se ale po r. 1989 zřekl. Doležal byl v r. 1963 jmenován Zasloužilým členem pražského Národního divadla a v r. 1968 získal státní Vyznamenání Za vynikající práci. V r. 1982 byl Doležalovi udělen titul Zasloužilého umělce a v r. 2ooo obdržel Olympijský řád Mezinárodního olympijského výboru za celoživotní činnost ve sportu.

Miroslav Doležal, jedna z nejvýznamnějších osobností domácího kulturního a společenského dění 2. pol. 2o. století, zemřel dva měsíce po svých jubilejních 9o. narozeninách.

Divadlografie (herecká – výběr):? – Josef Kajetán Tyl: Fidlovačka; Zdeněk Fibich & Jaroslav Vrchlický: Hippodamie (Myrtilos); Istvan Örkeny: Kočičí hra; Euripides: Médeia; Jaroslav Vrchlický: Noc na Karlštejně (král Karel IV.); Vladimír Holan: Noc s Hamletem; Sofokles: Oidipus vladař; Bohuslav Martinů& Zdeněk Bureš: Otevírání studánek; Pašije; Alois & Vilém Mrštíkové: Rok na vsi; Zdeněk Fibich & Jaroslav Vrchlický: Smír Tantalův (Tantalos); Vladimír Holan: Terezka Planetová; Alois Jirásek: Vojnarka (Antonín); 1943 – Henrik Ibsen: Peer Gynt (Peer Gynt); 1944 – Alexander Dumas, ml.: Dáma s kaméliemi (Armand); 1945 – Jan Drda: Jakož i my odpouštíme (ing. Skala); 1946 – Josef Kajetán Tyl: Jan Hus (Jan Hus); Eugen O' Neill: Lazarův smích (Lazar); 1949 – Edmond Rostand: Cyrano z Bergeracu (hrabě de Guiche); Maxim Gorkij: Maloměšťáci (Petr); 195o – Jean Baptiste Poquelin de Moliére: Lakomec (Valere); 1955 – Julius Zeyer: Radúz a Mahulena (Radúz); 1956 – Alois & Vilém Mrštíkové: Maryša (Francek); 1959 – Whilliam Shakespeare: Hamlet (Horatio); 196o – Zdeněk Fibich & Jaroslav Vrchlický: Námluvy Pelopovy (Myrtilos); 1962 – Bertolt Brecht: Kavkazský křídový kruh (zpěvák); 1963 – Whilliam Shakespeare: Sen noci svatojánské (Egeus); 1964 – Max Frisch: Andorra (páter); 1965 – Josef & Karel Čapkovi: Ze života hmyzu (pedant); 1972 – Richard Brinsley Sheridan: Škola pomluv (Crabtree); 1976 – Alois Jirásek: Lucerna (Braha); 1978 – Lev Nikolajevič Tolstoj: Není nad vzdělanost (doktor); 1979 – Ladislav Stroupežnický: Naši furianti (Karel Kudrlička); 198o – Whilliam Shakespeare: Král Lear (lékař); John James Osborne: Ohlédni se v hněvu (plukovník Redfern); 1983 – Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák (král Alenoros); …

zdroj: Daniel Rubeš - Uzavřené osudy

Autor: řepešínský

Dělil už na bučovickém gymnáziu svůj zájem mezi atletiku a ochotnické divadlo. Studoval práva souběžně s dramatickým oddělením brněnské Státní konzervatoře, po jejímž absolutoriu (1943) nastoupil do brněnského Českého lidového divadla, jež však bylo po roce uzavřeno nacisty. Po osvobození působil tři sezony v Zemském národním divadle, respektive Státním divadle v Brně a od roku 1948 byl členem činohry Národního divadla v Praze, kde po mladistvých hrdinských i mileneckých rolích vyspěl jeho herecký typ do charakterních, citově bohatých, ušlechtilých postav, k nimž ho předurčoval mužný zjev a kultivovaný hlasový projev. V letech 1952-74 ztvárňoval na Karlštejně Karla IV. v letních představeních Noci na Karlštejně. Výjimečnost svého hlasového fondu s citem pro brilantní dikci a hudebnost řeči uplatňoval dlouhodobě a systematicky v uměleckém přednesu na komorním scénách (Viola – Noc s Hamletem) a v rozhlase (stovky relací, hry, recitace, četby, publicistické pořady). Ve filmu, jenž z jeho hereckého potenciálu čerpal jen minimálně, začínal epizodkami už za okupace. Nejplodnější období před kamerou měl v 50. letech, kdy zpodobnil v Krškových a Vávrových životopisných filmech autentické osobnosti: malíř J.A. Brandejs (Mikoláš Aleš) a spisovatel A.V. Šmilovský (Mladá léta), kališnický kněz Koranda (Jan Žižka) a táborský kněz Jan Bydlinský (Proti všem). Stěžejní výkon vytvořil v psychologicky náročné postavě veterináře a starosty malého slezského města Roberta Rýdla, do jehož jednotvárného života po boku starší panovačné ženy vnese nový citový impuls mladičká schovanka, ve Weissově adaptaci románu Jarmily Glazarové Vlčí jáma. Později se na plátně objevil už jen v několika menších rolích (mj. jako architekt Václavík v mánesovské biografii Paleta lásky). Spíš ojediněle se objevoval v TV inscenacích a seriálech (Sňatky z rozumu, 1968, Dobrodružství kriminalistiky, 1989). Významná byla jeho pedagogická činnost se zaměřením na kulturu hlasového projevu na brněnské konzervatoři (1945-48) a na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze (1965-91), pro niž napsal i skripta. Svou aktivitu věnoval po léta sportu jako předseda Klubu fair play při Českém olympijském výboru i jako lehkoatletický rozhodčí (v roce 2000 mu MOV udělil cenu Olympijský řád za celoživotní činnost ve sportu).
-fik-, Filmový přehled 2009/6

Miroslav Doležal studoval na dramatickém oddělení konzervatoře v Brně, které absolvoval v roce 1943, poté hrál v Zemském divadle v Brně (1943-1948) a od roku 1948 byl členem činohry Národního divadla v Praze, kde za desítky let ztvárnil řadu rolí v klasickém i moderním repertoáru, přes dvacet let hrál na Karlštejně roli Karla IV. ve Vrchlického veselohře Noc na Karlštejně. Díky svým výrazným hlasovým dispozicím byl předurčen také pro práci v rozhlase, věnoval se recitaci a uplatnil se i jako komentátor dokumentárních filmů. Aktivně se věnoval i sportu, byl členem Československého olympijského výboru a po roce 1989 působil i jako odborný asistent na fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Za svůj přínos v oblasti kultury a sportu získal řadu vyznamenání, jichž se ale po roce 1989 zřekl.

Ve filmu se Doležal objevil ještě za protektorátu, poprvé v melodramatu Za tichých nocí (1940), poté v několika společenských komediích, v 50. letech pak hrál v životopisných a historických filmech (Mikoláš Aleš, 1951; Mládá léta, 1952; Jan Hus, 1954; Jan Žižka, 1955). Svou největší a nejslavnější roli doktora Rýdla sehrál v psychologickém dramatu Vlčí jáma (1957) po boku Jiřiny Šejbalové a Jany Brejchové. Poté před filmovou nebo televizní kamerou vystupoval již jen sporadicky, zaznamenat jej můžeme například v seriálu Sňatky z rozumu (1968) nebo Dobrodružství kriminalistiky (1989).

Autor: argenson