Slávka Budínová

Slávka Budínová patří dnes k legendám českého divadelního herectví, film však k jejímu umění přistupoval poněkud stereotypně, ve zralém věku navíc převážně jen menšími rolemi v komediích. Slávka (vlastním jménem Dobroslava) Budínová pocházela z Ostravy, otec pracoval jako referent u soudu, matka zpívala v kostele, byla též nadšenou ochotnicí a právě ona vedla svou dceru k umění, pěstovala v ní náklonnost k hudbě a divadlu. I otec sice měl rád divadlo, k dívčím snům o herecké slávě se u své dcery ale stavěl skepticky až záporně. Slávka Budínová vystudovala obchodní akademii, mezitím ale soukromě studovala herectví u Marie Rýdlové, protože studia na konzervatoři přerušila těžká doba okupace.

V devatenácti letech získala Slávka Budínová první profesionální angažmá na scéně Českého divadla moravskoslezského v Ostravě (1943-1946), po válce hrála ve Východočeském divadle v Pardubicích (1946-1950), kde zaujala mimo jiné v představení Svatá Jana, vedle podružných hereckých příležitostí zde hrála také Dorotku ve Strakonickém dudákovi (1949). Deset let uměleckého zrání spojila se scénou Krajského oblastního divadla v Olomouci (1950-1960), kde zaujala odbornou i laickou veřejnost svými výstupy v klasických kusech (Othello, Don Carlos), těsně před odchodem do Prahy zde excelovala například v Drdových Dalskabátech nebo Millerově Pohledu z mostu. V průběhu padesátých let také několikrát hostovala v pražském Národním divadle (Don Juan, 1958). Do údobí jejího olomouckého angažmá spadají také první filmové role, debutovala nevelkou úlohou v ideologicky pojaté ANNĚ PROLETÁŘCE (1952), později byla manželkou jednoho z hlavních hrdinů v dramatu POVODEŇ (1958).

Třicet let strávila Slávka Budínová v angažmá v Divadle E. F. Buriana (1960-1987), kde i po odchodu do penze nadále hostovala až do zániku této scény (1991). Tady vytvořila své životní role, jimž dodávala svůj osobitý šarm, vedle výrazných dramatických úloh matek a žen s tragickým osudem se dokázala hravě převtělit i do rolí dámiček velkého světa, na druhou stranu dokázala ztvárnit i vnadné lvice s živým temperamentem v komediálním repertoáru. Vrcholy jejího herectví dokládala představení Vytetovaná růže (1965), Veselé paničky windsorské (1975) nebo Hedda Gablerová (1978), zaujala ale i v dalších výrazných kreacích v klasice (Tři sestry, Zkrocení zlé ženy, Višňový sad), s přehledem se pohybovala ale i v moderně (Fyzikové, Múzy), jednu z posledních rolí zde odehrála v Gogolově Ženitbě. V roce 1992 ještě pohostinsky vystupovala v Podskalákovi v Karlínském divadle.

Šedesátá léta spolu s příchodem do Prahy znamenala pro Slávku Budínovou také zvýšený zájem filmařů a začala být vyhledávanou herečkou. Zatímco jako mladou začínající elévku ji film zcela míjel, počátkem 60. let začala na stříbrném plátně vytvářet řadu výrazných postav manželek nebo matek hlavních hrdinů (TEREZA, 1961; MALÝ BOBEŠ VE MĚSTĚ, 1962; VÁNICE, 1962). V diváckém povědomí je dodnes zapsána rolemi strádajících žen v párech s Vlastimilem Brodským (ŽENU ANI KVĚTINOU NEUHODÍŠ, 1966) nebo Rudolfem Hrušínským (JAK SE KRADE MILIÓN, 1967), výraznou a psychologicky náročnou příležitost dostala po boku Karla Högra ve ZLATÉ RENETĚ (1965).

Kromě filmu začala popularitu Slávky Budínové šířit i televize, kde hrála velkou roli Valentiny Nedobylové v seriálu SŇATKY Z ROZUMU (1968), umělecky hodnotnou příležitost dostala také v historickém dramatu MATA HARI (1970). V sedmdesátých letech obohatila Slávka Budínová československou kinematografii několika dalšími výraznými postavami matek v divácky vděčných komediích jako MŮJ BRÁCHA MÁ PRIMA BRÁCHU (1975), LÉTO S KOVBOJEM (1975) nebo BRÁCHA ZA VŠECHNY PENÍZE (1978), diváci si ji dobře pamatují také jako hofmistryni Ofku z Bubna v legendární NOCI NA KARLŠTEJNĚ (1973). Vedlejší role ale hrála také v řadě dnes již zapomenutých kriminálek, znovu spolupracovala také s televizí, mimo jiné ve formátu seriálů (BYL JEDNOU JEDEN DŮM, 1974; ŽENA ZA PULTEM, 1977).

Zatímco v sedmdesátých let se Slávka Budínová objevovala v několika filmech ročně, podobně často i v televizi, v následující dekádě své vstupy před kameru výrazně omezila, připomeňme například menší roli v komedii V PODSTATĚ JSME NORMÁLNÍ (1981), výraznější příležitosti jí znovu poskytla televize (V ZÁMKU A PODZÁMČÍ, 1981; SARDINKY ANEB ŽIVOT JEDNÉ RODINKY, 1986).

Po odchodu do penze Slávka Budínová výzvy filmařů i televizních tvůrců přijímala již jen výjimečně, menší roli hrála například v oscarovém filmu KOLJA (1996), poměrně velkou rolí se divákům připomněla v dnes již zapomenutém seriálu POMALÉ ŠÍPY (1995). S posledním velkým hereckým úkolem se setkala v psychologickém dramatu DVOJROLE (1998). Úplně naposledy stála před kamerou jako babička v televizním filmu ANI SVATÍ, ANI ANDĚLÉ (2001).

Slávka Budínová zemřela 31. července 2002 v Praze ve věku 78 let. Jejím manželem byl režisér Ivo Toman (1924-1994), s nímž se seznámila při práci v televizi v 60. letech, vzali se v roce 1977. Slávka Budínová žila ve starobylém domě na Malé Straně, který s péčí dlouhá léta upravovala k obrazu svému.

Autor: argenson