Michel Bouquet

S úzkými rty a pichlavým pohledem očí se Michel Bouquet na přelomu 60. a 70. let dvacátého století stal jednou z ikon francouzské kinematografie, dnes má na kontě přes stovku filmových a televizních rolí, významnou osobností je ale i jako divadelní herec, jeho úspěšnou kariéru dokládají prestižní filmové a divadelní ceny, kromě jeviště a záře filmových reflektorů se uplatnil také v televizi nebo dabingu, namluvil též komentáře k desítkám dokumentárních filmů, u nás jej ale můžeme znát především z filmů 60.-80. let, do garnitury hojně obsazovaných herců se dostal díky spolupráci s tvůrci francouzské nové vlny.

Michel Bouquet je rodákem z Paříže, v sedmi letech byl poslán do katolické internátní školy a na zdejší poměry spojené s nepříjemnými zážitky šikany vzpomíná dodnes nerad, za druhé světové války pak vystřídal několik zaměstnání, aby pomohl matce živit početnou rodinu (otec byl v té době ve válečném zajetí), byl například pekařem, zubním laborantem nebo bankovním poslíčkem. Následkem neutěšeného dětství se uzavřel do svého světa a jeho touhou se stalo divadlo. Za války v telefonním seznamu vyhledal významného herce Maurice Escande a pod jeho vedením pak v roce 1942 začal studovat na pařížské konzervatoři. Na divadelním jevišti debutoval po boku Gérarda Philipa ve hře Caligula (Théâtre Hébertot, 1945).

Krátce po válce se Michel Bouquet stal vytíženým charakterním hercem a působil v různých divadlech v Paříži, účinkoval především v díle soudobého dramatika Jeana Anouilha, zviditelnila jej také účast na slavném divadelním festivalu v Avignonu pod režijním vedením Jeana Vilara. V této době se také seznámil se svou první manželkou Ariane Borg (1915-2007). Sblížil je společný zájem o divadlo, několikrát spolu také na jevišti hráli a v roce 1954 uzavřeli sňatek. O deset let starší Ariane Borg však svou pseudohvězdnou kariéru založila na nevýznamné meziválečné epizodě v Hollywoodu a po návratu do Francie se plácala od ničeho k ničemu. Když později stoupal zájem o Michela Bouqueta v divadlech i ve filmu, následovalo odcizení a rozchod v roce 1967. Odloučení brala Ariane Borg, stále se utápějící v nesplněných nadějích, jako zradu a zcela se stáhla do ústraní. Rozvod ale následoval až v roce 1981, druhou Bouquetovou manželkou se pak stala herečka Juliette Carré, s níž opět sdílel zájem o divadlo a společné účinkování na jevišti.

Filmová kamera jej zachytila již krátce po válce v několika bezejmenných rolích, výrazněji na sebe upozornil vedlejší rolí cynického vyděděnce Maurice v Grémillonově dramatu BÍLÉ KAMAŠE (Pattes blanches, 1949) a již touto úlohou předznamenal svou následující kariéru u filmu. Prozatím ale jeho prioritou zůstávalo divadlo a ve filmu hrál jen zřídka, v padesátých letech se před kamerou objevil několikrát v historickém kostýmu (VĚŽ NESLESKÁ – La tour de Nesle, 1955; KÁŤA – Katia, 1959), skutečné postavy z francouzských dějin si zahrál i v televizi. V divadle tehdy hrál hlavně v osvědčené klasice (Moliere, Shakespeare) v Paříži nebo na festivalu v Avignonu, velké příležitosti dostal v tvorbě soudobého dramatika Jeana Anouilha (Pozvání na zámek, 1947; Dostaveníčko v Senlis, Skřivánek, 1953, 1964), zaujal také v díle britského dramatika Harolda Pintera (Sbírka, 1965; Výročí, 1967). V Anouilhově hře Chudák Bitos hrál známého revolucionáře Robespierra, tuto postavu si vyzkoušel i v televizním filmu SMRT MARIE ANTOINETTY (La mort de Marie-Antoinette, 1958).

Zmíněnou spolupráci s tvůrci nové vlny navázal v polovině šedesátých let, kdy jej Claude Chabrol angažoval do svého filmu TYGR SE PARFÉMUJE DYNAMITEM (Le tigre se parfume à la dynamite, 1964). Tento film s novou vlnou neměl nic společného, jednalo se o francouzskou bondovku a čistě komerční záležitost, jíž Chabrol získal finance na své další zajímavé projekty. Michel Bouquet zde hrál ředitele zoologické zahrady, ve skutečnosti však člena neonacistické organizace. S Chabrolem pak Bouquet již jako představitel hlavních rolí natočil čtyři filmy, zmínku si zaslouží psychicky nevyrovnané postavy muže, který v jednom případě zabije milence své ženy (NEVĚRNÁ ŽENA – La femme infidèle, 1968), v druhém svou milenku (TĚSNĚ PŘED NOCÍ – Juste avant la nuit, 1971). V obou filmech byla jeho partnerkou Chabrolova manželka Stéphane Audran, v dalším filmu ROZTRŽKA (La rupture, 1970) byla naopak jeho snachou a tady se Bouquet představil v kreaci bohatého Ludovica Régniera vystupujího z cynické pozice moci.

Z dalších tvůrců nové vlny jej oslovil François Truffaut, v jehož filmu NEVĚSTA BYLA V ČERNÉM (La mariée était en noir, 1968) byl jednou z obětí tragické pomsty hlavní hrdinky (Jeanne Moreau). V dalším Truffautově filmu SIRÉNA OD MISSISSIPI (La sirène du Mississipi, 1969) se v roli neodbytného soukromého detektiva Comolliho setkal s Catherine Deneuve a J. P. Belmondem. Díky spolupráci s Chabrolem a Truffautem si Bouqueta všimli i další významní režiséři, a i když byl již léta uznávaným divadelním hercem, teprve v sedmdesátých letech se zařadil i mezi významné osobnosti francouzské kinematografie. V těchto letech je také zřetelný útlum práce v divadle, protože například jen v roce 1973 točil deset filmů. Na druhou stranu, dlouholetá praxe na jevišti mu v roce 1977 přinesla dekret profesora na pařížské konzervatoři, kde se pak řadu let věnoval pedagogické práci.

Významní režiséři kriminálek a politických thrillerů obsazovali Bouqueta do výrazných vedlejších rolí, obsahově různorodých, typově ovšem velmi podobných a díky nim se herec stal jednou z ikon francouzského filmu dekády sedmdesátých let 20. století. Připomeňme úlohy mafiána Rinaldiho v Derayově filmu BORSALINO (1970) nebo policejního inspektora v Giovanniho filmu DVA MUŽI VE MĚSTĚ (Deux hommes dans la ville, 1973), v nichž se setkal s Alainem Delonem. Setkání s Annie Girardot mu zprostředkoval další slavný režisér André Cayatte v kriminálce NENÍ KOUŘE BEZ OHNĚ (Il n’y pas de fumée sans feu, 1973). S Cayattem později natočil ještě film VE STÁTNÍM ZÁJMU (La raison d’état, 1978), v němž opět vystupoval z cynické pozice moci. Zajímavé příležitosti dostal i ve dvou mezinárodních projektech natočených podle skutečných událostí, kde hrál zkorumpovaného starostu (ATENTÁT V PAŘÍŽI – L’attentat, 1972) a důstojníka tajných služeb (HAD – Le serpent, 1973). Své výrazové prostředky plně zúročil v syrovém kriminálním dramatu VÍC NEŽ POUHÝ STRACH (Au-delà de la peur, 1975), v němž se z nenápadného realitního makléře proměnil v neohroženého obránce své rodiny.

Jen zřídka se Bouquet objevoval i v komediích, připomeňme alespoň výjimečné setkání s Pierrem Richardem ve filmu HRAČKA (Le jouet, 1976). S ohledem na celkové vyznění a právě díky Bouquetově opětovné roli cynického průmyslového magnáta se ale úplně o komedii nejedná. Na přelomu 70. a 80. let se Bouquet uplatňoval hlavně v televizi, titulní roli slavného malíře Rembrandta mu přinesl životopisný snímek NOČNÍ HLÍDKA (La ronde de nuit, 1978), později se objevil v životopisném seriálu MOZART (1982) v úloze Leopolda Mozarta, otce slavného skladatele. Z již jen občasných návratů před filmovou kameru připomeňme opětovnou spolupráci s Claude Chabrolem a jeho manželkou Stéphane Audran na filmu KUŘE NA OCTU (Poulet au vinaigre, 1985), v němž ztvárnil jednu z dalších rolí vlivného právníka a příslušníka městské honorace.

V zajímavém koprodukčním snímku TOTO HRDINA (Toto le héros, 1991) hrál titulní roli starého Thomase žijícího ve starobinci a konfrontujícího své dávné dětské sny s realitou prožitého života. Tato úloha mu vynesla ocenění v Belgii, která se na vzniku filmu podílela, jako herec v hlavní roli získal i trofej v udílení Evropských filmových cen. Prestižní cenu francouzského Cézara mu přinesl film JAK JSEM ZABIL SVÉHO OTCE (Comment j’ai tué mon père, 2001), celoevropskou pozornost a dalšího Cézara pak získal hlavní rolí ve filmu PROCHÁZKA PO MARTOVÝCH POLÍCH (Le promeneur du champ de Mars, 2005) těžícího z posledních let života francouzského prezidenta Françoise Mitteranda (pro zajímavost – jméno Mitterand zde vůbec nezazní, Bouquet vystupuje v bezejmenné roli prezidenta).

Na sklonku divadelní dráhy se Michel Bouquet dočkal i ocenění své dlouholeté práce na jevišti. Prestižní Molièrovu cenu získal za svou účast ve hře Kotlety (1998), stejnou trofej obdržel v roce 2005 za titulní roli v Ionescově hře Král umírá (Théâtre Hébertot, 2004). V tomto představení účinkoval až do roku 2014, přestože o Vánocích 2011 ohlásil konec práce v divadle. Na Molièrovu cenu byl nominován i v letech 1987 a 2008 za své výkony v Molièrových hrách Zdravý nemocný a Lakomec. Přes pokročilý věk se nevzdává ani aktivit ve filmu, což dokládá životopisný snímek RENOIR (2012); titulní postava stárnoucího malíře Pierre-Augusta Renoira mu opět vynesla nominaci – tentokrát neúspěšnou – za výkon v hlavní roli. Bouquetovu uměleckou dráhu doplňuje i řád Čestné legie, který obdržel v roce 2007.

Autor: argenson

Michel Bouquet sa narodil v Paríži 6.11.1925. Pôvodne chcel byť lekárom , ale kvôli uväzneniu jeho otca počas vojny, si nemohla rodina dovoliť ho nechať vyštudovať vytúženú medicínu. Živil sa ako bankový úradník , asistent zubára ba aj ako cukrár. V r.1941 začal študovať na parížskom Konzervatóriu a r.1943 už hral po boku Gérarda Philipa v hre A.Camusa – Caligula. Čoskoro sa presadil ako charakterový herec v parížskych divadlách. Vo filmoch dostával zo začiatku hlavne vedľajšie úlohy, no v druhej polovici 60 tych rokoch ho objavili režiséri novej fimovej vlny ( sociálna kritika, kriminálna dráma etc.) Jeho nesympatická prísna tvár, úzke pery a pichľavé oči ho predurčili na stvárnenie policajtov, sudcov, prokurátorov a riaditeľov.( Bedári – inšpektor Javert, Dvaja muži v meste – komisár Goitreau ) Nesťažoval sa nato, filmy mu prinášali úspech. Aj napriek osmdesiatke stále aktivne hrá v divadle a vo filme. Zatiaľ posledný film, ktorý natočil, a kde hrá prezidenta Mitteranda, bol uvedený v r. 2005.

Autor: cicis