Carlo Lizzani

Carlo Lizzani patřil k významným představitelům italské poválečné kinematografie, díky jeho levicovému zaměření se s jeho tvorbou mohli aktuálně seznámit i diváci v tehdejším Československu. Na svém kontě má přes třicet celovečerních snímků, jeho uměleckou dráhu zdobí řada mezinárodních cen, hned v začátku kariéry byl nominován i na Oscara. Pocházel z Říma, kde také studoval na prestižní filmové škole Centro Sperimentale di Cinematografia.

Jako student se připojil k protifašistickému odboji, zároveň přispíval do školních časopisů, po válce se pak stal přesvědčeným komunistou a tehdy byl také poprvé přizván ke spolupráci na filmových scénářích. Jako spoluautor scénáře je poprvé uveden u Verganova filmu SLUNCE ZASE VYCHÁZÍ (Il sole sorge ancora, 1946), kde se zároveň objevil v menší roli popraveného kněze. Scenáristou byl později i u dalších významných počinů italského neorealismu, mezitím koncem 40. let natočil jako režisér několik krátkých dokumentů. K práci na samostatném vlastním celovečerním filmu se dostal až v době, kdy neorealismus odezníval a Lizzani měl problémy s financováním.

Lizzaniho hraným debutem byl dramatický příběh z doby války POZOR! BANDITI! (Achtung! Banditi!, 1951), který mu vynesl cenu za režii na festivalu v Karlových Varech, z téže doby pochází nominace na Oscara za scénář k de Santisovu filmu HOŘKÁ RÝŽE (Riso amaro, 1951). Dalším Lizzaniho významným dílem se stala trpká KRONIKA CHUDÝCH MILENCŮ (Cronache di poveri amanti, 1954), která mu vynesla mezinárodní cenu na festivalu v Cannes. Nelze opomíjet ani Lizzaniho literární tvorbu vycházející z jeho novinářských začátků, několik monografií o italském filmu završil dvoudílnou knihou Italská kinematografie (Il cinema italiano, 1979).

I když je patrné, že později Lizzani rezignoval na vyšší umělecké ambice, nelze mu upřít řadu dalších zajímavých filmů z 50. a 60. let, v nichž znovu kritizoval dobové společenské neduhy. Opět se také vracel k době druhé světové války a díky svému renomé mohl nezřídka angažovat i zahraniční herce (HRBÁČ – Il gobbo, 1960; PROCES VE VERONĚ – Il processo di Verona, 1963). Reagoval i na dobovou poptávku po kriminálkách (PROBUĎ SE A ZABÍJEJ – Svegliati e uccidi, 1965) a westernech (BALÍK DOLARŮ – Un fiume di dollari, 1967), i v těchto žánrech dosáhl lepšího výsledku než tehdejší početný průměr. Mezitím si odvezl další trofej z festivalu v Karlových Varech za komedii HOŘKÝ ŽIVOT (La vita agra, 1964). Stoupající kriminalitu pranýřoval ve svém dalším slavném filmu BANDITÉ V MILÁNĚ (Banditi a Milano, 1968), který mu vynesl několik cen v Itálii a byl nominován také na prestižního Zlatého medvěda na festivalu v Berlíně.

Na přelomu 60. a 70. let natočil Carlo Lizzani několik filmů zařazovaných do žánru tzv. eurocrimi (ŘÍMSKÁ SMETÁNKA – Roma bene, 1971; ČERNÝ TURÍN – Torino nera, 1972, CRAZY JOE, 1974), opět se ale vracel i ke svému oblíbenému tématu druhé světové války (POSLEDNÍ DNY MUSSOLINIHO – Mussolini: Ultimo atto, 1974). V letech 1979-1983 předsedal porotě festivalu v Benátkách, později byl ještě několikrát členem poroty, r. 1994 zasedl i v porotě mezinárodního festivalu v Berlíně.

V osmdesátých letech přesunul Carlo Lizzani těžiště svých aktivit do televize, kde natočil několik seriálů a televizních filmů, v udílení cen naposledy zabodoval historickým dramatem CARO GORBACIOV (1988) zasazeným do Sovětského svazu třicátých let 20. století.

V závěru své umělecké kariéry sbíral Carlo Lizzani ceny za celoživotní dílo na festivalech v různých zemích a v roce 1996 byl dekorován Řádem za zásluhy o Italskou republiku. Přestože zůstával i v posledních letech života aktivní jako režisér, jeho bohatou uměleckou dráhu ukončila sebevražda; Carlo Lizzani zahynul skokem z okna ve třetím patře svého bytu v Římě. Zemřel 5. října 2013 ve věku 91 let.

Autor: argenson

Lizzani Carlo se narodil v roce 1922 v Římě a už za studií na římském Centru sperimentale se hlásil ke skupině pokrokově smýšlejících mladých intelektuálů. V téže době psal filmové studie a úvahy do periodik Cinema a Bianco.

První konkrétní filmovou prací je jeho spolupráce s italským režisérem Aldem Vergano, když se jako scénárista podílel na filmu Il sole sorge ancora /Slunce zase vychází/; 1946. Vytvořil současně v tomto filmu i hlavní úlohu nacisty popraveného kněze. Jako scénárista se podílel zejména na filmech neorealistických režisérů Giuseppe De Santise, Caccia tragica /Tragický hon/; 1947 a ve stejném roce i Roberto Rosselliniho, Germania anno zero /Německo v roce nultém/; 1947.

Spolupráce s režisérem De Santisem pokračovala ještě v roce 1948 na filmu Riso amaro /Hořká rýže/ a Non cé pace tra gli ulivi /Není míru pod olivami/; 1949. Ve stejném roce další z italských neorealistických režisérů Alberto Lattuada realizoval Lizzaniho scénář filmu Il mulino del Po /Mlýn na Pádu/; 1949.

Samostatně natočil Lizziani nejprve krátké dokumentární filmy o revolučních tradicích a bídě italského jihu - La lunga lotta /Dlouhý zápas/; 1948, Viaggio al sud /Cesta na jih/; 1949. Významnějším byl Lizzianim realizovaný středometrážní dokument Togliatti é tornato /Togliatti se vrátil/; 1949.

Kolem roku 1950 se rozhodl po takřka tříleté etapě autorských dokumentárních filmů, natočit i svůj první celovečerní film. Nebylo žádným překvapením, že si Lizzani vybral pro tento celovečerní filmový debut tematicky období z konce 2. sv.války. Film zachycoval podíl širokých mas na partyzánských bojích v okolí Janova Achtung, banditi! /Pozor, banditi!/; 1951 a odehrává se na podzim roku 1944 a byl současně natočen s dokumentárně dramatickou přesností a syrovostí.

Dokumentární přesnost, zejména u bojových scén je průvodním prvkem všech Lizzaniho filmů. Hlavní roli úspěšně ztvárnila Gina Lollobrigida. Film o mladých lidech Ai margini della metropoli /Na okraji velkoměsta/; 1952, Lizzani natočil podle románové předlohy italského romanopisce Pratoliniho a jde o pravdivý příběh mladých milenců na pozadí střetů proletariátů poloviny dvacátých let a představuje současně i obžalobu italského fašismu.

Z roku 1953 je reportážně laděná povídka L´amore che si paga /Láska, za kterou se platí/ z prostředí římských prostitutek spojená do povídkového filmu Amore in cittá /Láska ve městě/. K Pratoliniho literárnímu dílu se Lizziani vrátil v roce 1953, když podle stejnojmenného románu Cronache di poveri amati /Kronika chudých milenců/ natočil film, který byl ve své době velmi aktuální.

Lizzani se velmi často vracel k filmovým dokumentárním projektům, které i v současné době mají v kontextu italské kinematografie mimořádný význam. Dokumentární filmy La muraglia cinese /Čínská zeď/; 1957, Documenti su Giuseppe Pinelli /Dokumenty o Giuseppovi Pinellim/; 1970, natočený společně s režiséry Luchino Viscontim a Franco Zeffirellim tuto skutečnost potvrují.

Velmi významnou částí filmové tvorby Carlo Lizzaniho představuje nezvykle rozsáhla scénaristická tvorba, určená pro filmy natočené jinými režiséry, když k již uvedeným v období let 1946-1949 je nutno přiřadit i filmy Siluri umani /Lidská torpéda/; 1954/ - r. Antonio Lenviola, a Orazi e curiazi /Horáti a kuriáti/; 1961, r. Ferdinando Baldiho.

Obdobně je aktivní i jako producent, což dokládá film Seduto alla sua destra /Lotr po pravici/; 1968, režiséra Valeria Zurliniho. V tvorbě Lizzaniho lze také zaznamenat i opakující se menší výkyvy, a to nejen ve výběru námětu a jeho scénáristickému zpracování, ale též i ve skloubení hereckých výkonů s původním režisérovým záměrem. F

ilmy z tohoto období nezaznamenaly očekávaný zájem diváků a zůstaly bez většího ohlasu dodnes -satirická komedie z novinářského prostředí - Lo svitato /Cvok/; 1955, příběh vesničanky odehrávající se ve městě - Esterina /Esterka/; 1959, průměrná veselohra Il gobbo /Hrbáč/; 1960, il carabiniere a cavallo /Četník na koni/; 1961. Lizzani se vždy vracel po takových epizodách k vážnějším tématům z dob fašismu. Drama římských Židů žijících pod tlakem fašistické mašinérie, zachycuje film L´oro di Roma /Římské zlato/; 1961.

Z průměrnosti, která byla umocňována povrchnějším přístupem Lizzaniho a je také provázená snahou po senzacechtivých prvcích, i když se dotýká vážných společenských témat. Filmy Lizzaniho tak zaplňují nadbytečné akční prvky a jednodušší dialógy. Pod názvem Svegliati e uccidi /Probuď se a zabíjej/; 1965 o životě mladého gangstera Lutringa, Lizzani ukazuje své scénaristické i režisérské kvality a film se i dnes objevuje na televizních obrazovkách.

Podle skutečné událostí, kterou bylo vyloupení banky v Miláně, natočil další úspěšný film Banditi a Milano /Banditi v Miláně/; 1967 v hlavní roli s Gianim Mario Volontém. Film byl opět velmi úspěšný a je dokladem, že Lizzani byl na počátku své profesní dráhy nejprve novinářem. Za úspěšný je pokládán též film San Babila ore 20: un delitto inutile /San Babila-20 hodin/; 1976. Carlo Lizzani je stále řazen k významným italským filmovým tvůrcům.

Erkul

Autor: Erkul