Je to tak tři roky, kdy jsem se náhodou při přepínání programů na satelitním přijímači, zastavil na jedné z ruských televizních stanic. Něco mě zaujalo tak,že jsem začal sledovat pozorně rozhovor, který se odehrával mezi redaktorem a starší elegantní dámou. Když jsem uviděl na bradě oné paní „douglasovský“ dolíček, ale pak jsem již byl doma. Následující rozhovor mě to potvrdil.
Ve studiu neseděl nikdo jiný, než slavná hvězda sovětského filmu Lydie Nikolajevna Smirnová.Žasl jsem nad tím, že rozhovor ve zmíněné době tedy „aktuální“ se konal k výročí hereččiných devadesátých narozenin. Panečku,dožít se jich a ještě tak skvěle vypadat, to bych si dal líbit. My již víme, že Lydii Smirnové po tomto rozhovoru, byly dopřány ještě dva roky života...
Lydie Smirnová se narodila do právě probíhající 1. světové války. Její rodina, patřila v dané době k velmi dobře situované, neboť její táta byl carský důstojník a maminka vykonávala prestižní povolání jako byla zemská učitelka. Bylo to tenkrát opravdu něco...Tatínek po revoluci a nástupu jiného zřízení ještě na chvíli změnil „dres“ a jeho uniforma nyní hájila zájmy admirála Kolčaka. Kdo zná trochu historii, tomu je jasné, že tahle volba byla nešťastná ba mizerná a nakonec stála důstojníka Smirnova život!
Když se Lydiině mamince někde ve světě ztratil mladší bratr, Lydiin strýc,tak ta si úmrtí manžela a ztrátu bratra vzala natolik do hlavy, že nakonec skončila v psychiatrické léčebně, kde záhy zemřela. Nebýt otcova staršího bratra, který se malé Lýdie ujal, byl by její osud sirotka chmurný, neboť po pravě skončené válce a zmatcích porevoluční doby se potulovalo po ulicích měst spousta bezprizorných, hladových a zdivočelých dětí, pro které pak vytvořil výchovný program známý pedagog Makarenko. To se naštěstí naší milé Lydie zásluhou strýce netýkalo. Tak v době Čkalovových leteckých výkonů a monstrózních sportovních průvodů konajících se ku příležitosti různých politických výročí , se i z Lydie Smirnové stála zapálená komsomolka a vynikající sportovkyně a vedoucí školské sportovní sekce.Tyhle aktivity skončily, když po ukončení školy odešla do Moskvy.Tam její kroky směřovaly do Průmyslovo-ekonomické školy. Její studium bylo úspěšné, takže s čerstvým diplomem v oboru ekonomie její cesta vede na Ředitelství leteckého průmyslu. Požiji-li „parkanovského slovníku“ cosi ji „poňouká“, aby se šla pozeptat, jak by to vypadalo, kdyby to chtěla zkusit v umění divadelním…
Její líbivá tvář a sportem vytvarovaná postava by se jistě krásně vyjímala na jevišti.My víme, že se jí to povedlo, ale ona si o to zažádá až po dvouletém působení v leteckém závodě. Podává si skromně najednou dvě přihlášky. Jedna bere směr do Vachtangova divadelního učiliště na Školu komorního divadla a ta druhá je Všenárodní státní institut kinematografie.
Tady však přichází překvapení! Byla přijata na obě školy. Co teď? Vybrala si Školu komorního divadla. Bylo to rozumné a praktické, protože zmíněná škola bylo nejblíže k domovu.
Naše kráska má velké štěstí, neboť po ukončení studia v roce 1939 dostává se jí veliké pocty v tom, že se dostává do trvalého angažmá Komorního divadla a to na popud samotného velkého Alexandra Tairova,neboť ten je vedoucím učiliště, ale i režisérem a umělecký ředitelem této prestižní scény.Dalo by se dnešním slovníkem říci, že Smirnova byla „za vodou“. Má našlápnuto dostat se do širokého povědomí, neboť Tairovův patronát to téměř zajišťoval. Ještě když byla ve škole každou chvíli tam chodili filmaři „lovit“ mezi studenty potřebné typy do filmu. Když žádost zněla na vysokou modrookou blondýnu, pak se nezávistivě a jednoznačné ozvalo ze školních škamen: „Máme tady přece Smirnovu“.Zahraje si ve známem filmu "Velký život") byla jí tam nabídnuta dokonce hlavní role. Ale nevídaného úspěchu se jí dostalo rolí Šuročky ve filmu „Moje láska“, když se tenhle dějově prostinký příběh, který, pozor, hudba Izáka Dunajevského, jak jinak, převyšuje o několik pater dostal na plátno biografů, tu se „přes noc“ stala z Lydie Smirnové hvězda, která se stává „kumirou“ čili modlou a idolem milionů diváků.To se psal rok 1940.Ještě byl mír, ale plíživě se blížila doba války, kdy filmy, které pak přišly, byly již o něčem jiném…
A přišla válka a život se rázem změnil. Vše se evakuovalo na daleký východ, továrny, závody, filmové ateliéry a lidé...Všechno bylo válkou poznamenáno. V ní zahynul i první manžel Lydie Smirnové, kterým byl novinář Sergej Dobrušin. Iniciativně se ujal náboru kancelářských pracovníků, kteří měli nahradit odvedené. O život přišel kdesi u Smolenska. Ona se to dozvěděla až po měsíci.Pro pořádek: Druhým jejim manželem byl známý sovětský kameraman Vladimír Rapoport (1907-1975).
Válečné osudy sovětských hvězd filmového plátna se vyvíjeli různě. Některé hráli ve filmech, které se točily až kdesi v Alma-Atě, kam byly ateliéry přemístěny, některé objížděly zájezdově zázemí, vojenské posádky, vystupovali na lodích..atd. Prostě vše bylo konáno pro pozvednutí morálky, nálady a bojového ducha.Někdo se zcela odmlčel.Lydie však hrála a hrála. Hrála po boku těch největších hvězd: Krjučkova, Alejnikova, Marecké, Žarova.Hrála pod režijním vedením těch nejslavnějších režisérů jakými byli: Ermler, Kulešov,Voinov, Room potkávala se a přátelila s takovými velikány jako byli:Prokopjev, Zoščenko, Eisenstein, Galina Ulanová a mnozí další.Za každé doby a v každém čase, zůstala Lydie Smirnová pro své diváky veskrze lidským a vzorově charakterním hercem a člověkem. Národní umělkyně (1974) Lydie Nikolajevna Smirnova – milovaná herečka několika generací. Ještě ve vysokém věku byla aktivní, ráda cestovala po celé zemi, všechno jí zajímalo, byla veřejně činná a užitečným členem mnoha spolků. Fanoušci mají obrovské štěstí, že její obsáhlá filmová tvorba zůstala zachována a tak se s ní budou nadále moci setkávat, ať s mladičkou dívkou, či zralou ženou nebo s Lydií babičkou. Ve všech životních údobích byla krásná...a za tu všechnu krásu, kterou rozdávala jí patří to nejupřímnější poděkování!
Národní umělkyně SSSR Lydie Nikolajevna Smirnova zemřela dne 25. července 2007, pochována je v Moskvě na Vvedenskem hřbitově ve 27 skupině, vedle svého manžela, kameramana Vladimíra Rapoporta.
Autor: Asmodej .
