Pelíšky

Co vznikne, když se dá dohromady Jan Hřebejk, Miroslav Donutil a Bolek Polívka? Správně odpovědli ti, kteří řekli, že výborný film. Kdo si myslí, že se ještě nesmál tak, aby se za břicho popadal, tak tenhle film je přesně pro vás. Byla by škoda vám tu prozradit byť jen jedinou z mnoha vynikajících hlášek, které ve filmu zazní, protože by jste tím byli připraveni o moment překvapení.

Samozřejmě, že nejen Polívka s Donutilem, ale i Kodet a spousta dalších herců zde předvedli vynikající herecké výkony a Pelíšky se právem mohou řadit k nejlepším filmům, které kdy u nás vznikly a my bychom měli být hrdí na to, že u nás stále žijí lidé, jako Hřebejk nebo Donutil, kteří dokáží dělat dobré filmy, dobrý humor a to způsobem nenapodobitelným a okouzlujícím.

V jedné z košířských vilek žijí na sklonku 60. let dvě rodiny – čtyřčlenná rodina majora Šebka a tříčlenná rodina bývalého odbojáře a zarytého opozičníka Krause. Rozdílné jsou ale jen zdánlivě. Obě trpí pod ukřičeným patriarchátem, obě se opírají o vlídnost a chápavost maminek a obě čelí nelehkému období puberty dospívajících ratolestí. Michal Šebek miluje krásnou sousedku Jindřišku Krausovou, která ovšem zcela jednoznačně dává přednost hezounovi ze třídy Elienovi. Do důsledně komorního příběhu dvou rodin zasahuje i sestra maminky Krausové, učitelka Eva, která se snaží najít svému synovi Péťovi nového otce. Generační sváry a rodinné hašteření je ovšem v srpnu 1968 osudově poznamenáno i politikou…

Scenárista Petr Jarchovský a režisér Jan Hřebejk měli výrazné problémy prosadit scénář Pelíšků do realizace. Jedna z prvních verzí se marně ucházela o grant, potom projekt dlouho ležel u ledu v České televizi. Jarchovský s Hřebejkem už dokonce přestali věřit, že Pelíšky vůbec někdy natočí, a pustili se do přípravy jiného projektu. Nakonec s realizací pomohl nejen producent Ondřej Trojan, ale i Hřebejkovy bakalářské povídky Okno, Dobrá zpráva a Past z roku 1997, které dokázaly přesvědčit kompetentní lidi v České televizi.

Cinema

Retrokomedie z konce 60. let. Mozaikovité vyprávění o rodičích a dětech, o traumatech a trapasech z doby dětství a dospívání. Příběhu dodávají napětí kontrastní lidské typy, jež se tísní na omezeném půdorysu vily v pražských Košířích. Základem humorných situací je kromě generačních konfliktů i napětí mezi až „westernově" nesmiřitelnými hlavami dvou rodin, které dům obývají. Otec Šebek je komunismu oddaný voják z povolání, se kterým otec Kraus, bývalý odbojář a opozičník, jen těžko nalézá společnou řeč.
Z atmosféry rodinných rituálů tvůrci vytěžili celou plejádu komických situací a gagů, zejména v těch momentech, kdy se při výjimečných událostech, jako jsou Vánoce či svatba, sejde pohromadě celá rodina.
Nostalgicky laděný film je prodchnut poezií, humanismem, nakažlivou legrací, situačními gagy a celkovou vypravěčskou elegancí. Dominantou zůstávají herecké výkony.
Program ART

Moji milí teenageři, pokud si myslíte, že vaši rodiče byli vždycky takoví suchaři, jako jsou dneska, pak se hluboce mýlíte. I oni kouřili (marjánka tehdy ještě nebyla, frčely lípy a glóbusky), mluvili sprostě, vytáčeli své rodiče a prožívali nešťastné lásky. V zásadě se totiž nic nezměnilo a teplíčko=peklíčko rodin je stejné dneska, jako před třiceti lety. Tatínkové jsou pořád tak trochu despotové, děti grázlíci a maminky andělé, co mezi tím vším musejí obratně plout a leccos urovnávat.

V jedné z košířských vilek žijí na sklonku 60. let dvě rodiny. Šebkovi a Krausovi. Děti spolu chodí do školy, ostatní se normálně zdraví, jenom tatínkové na sebe občas pořádně vyjedou. Zatímco major Šebek (Miroslav Donutil) představuje typicky zelený mozek, co příliš nepřemýšlí, ale o to víc i vlastní rodině otravuje život nástěnkami a stále stejnými jídelníčky, otec Kraus (Jiří Kodet) jako zarytý masarykovec a odbojář, který prošel několika fašistickými kriminály, současnými socialistickými pořádky upřímně a hluboce pohrdá.

Jedno však mají hlavy obou rodin společné, pořád si ještě myslí, že mohou své děti vychovávat. Odmítají pochopit, že co nestihli, už těžko doženou, neboť vlády nad jejich ratolestmi se ujala královna provokací, ironických poznámek a prvních sexuálních zkušeností, paní Puberta.

Michal Šebek (Michal Beran) bezmezně miluje svou krásnou sousedku Jindřišku (Kristýna Nováková), jenomža ta dává zcela jednoznačně přednost spolužákovi ze školy Elienovi (Ondřej Brousek), synáčkovi prominentních rodičů, kteří odkudsi zpoza Velké louže svého potomka rozmazlují dárky, tolik se vymykajícími zdejší spotřební šedovýrobě.

Bezčasí vánoc, které prarodičům, rodičům i dětem velí pospolitost stůj co stůj, vyhrocuje ostny vzájemného soužití, na které není v každodenním chvatu tolik času. Zatímco u Krausů se bude vést úžasná diskuse o knedlících a nocích, u Šebků se otec se strýcem (Bolek Polívka) opět sázejí, tentokrát například o velikost medvěda kodjaka...

V Hřebejkově tvůrčím týmu jsou všechny úkoly velmi šťastně rozdělené. Inspiraci obstarává spisovatel Petr Šabach. Jeho výjimečného citu pro přesné pozorování na straně jedné a neochotu stavět z mozaikovitých útržků propracovanější příběhy na straně druhé využívá scenárista Petr Jarchovský. Nechává se inspirovat Šabachovým vtipem, zážitky a vyprávěními, doplňuje je o vlastní a hlavně tomu celému dává patřičný tvar a formu. Rodina Šebkova tak v Pelíšcích reprezentuje Šabachovu knihu Hovno hoří!, otec Kraus prozměnu Jarchovského dědečka.

Kapitány realizačního týmu se pak stávají kameraman Jan Malíř a režisér Jan Hřebejk, tvůrci velmi dobře vyladění pro zachycování nejobyčejnějších lidských citů, jejich předností i slabostí. Zatímco muzikál Šakalí léta ještě kladl díky svému žánru logicky důraz na formální podobu filmu (režie, obraz, choreografie, hudba) a hřejivě křehké ostrůvky osudů jednotlivých lidiček (esenbák Prokop, mutující Kšanda, pingl se smutnýma očima Eda atd.) nechával plout na přílivové vlně rokenrolu jen jakoby mimochodem, v Pelíšcích už jde především a hlavně o lidi. Docela obyčejné, trochu chytré a trochu hloupé, ješitné i skromné, milující i trpící, zraňované i zraňující.

Hřebejk nám je představuje v komických situacích, velmi přesně odpozorovaných a proto tak vtipných a přesvědčivých. Jen co jsou nám ale jednotliví hrdinové představeni a my se staneme součástí jejich vztahů, dosavadní žánr situační komedie s lehce zneklidňujícími prvky dobového určení se láme v břitký a tragikomicky neobyčejně působivý a naléhavý tvar. Jakobychom pomaloučku pronikali pod povrch věcí a pod slupkou každodennosti, balenou do komických skečů, nacházeli tragičtější tóniny lidských životů. Jakoby začal působit onen křehký oblouk, tvůrci tak obratně stavěný, který obyčejnými drobnostmi dokáže říct víc, než sáhodlouhou úvahou.

Pelíšky jsou komorním a důsledně hereckým filmem, nabízejícím řadu pozoruhodných výkonů. Především pro Jiřího Kodeta se stává zarytý opozičník Jindřich Kraus životní rolí. Už ve scénáři měla tato postava několik pozoruhodných a zdaleka ne jednoznačných vlastností, ale Kodet jim dokázal dát fascinující koexistenci. Cholerik života, sám sebou zakletý do mravního imperativu první republiky, který tak fatálně selhává v osobním životě. Člověk, který byl celý život zvyklý jednat jako muž a ke stáru, kdy sil už fatálně ubylo, se omezuje jen na ostrý jazyk. Kodet dává do své postavy neuvěřitelné množství energie a velmi zajímavě kombinuje sílu se slabostí. Ve scéně, kdy hledá svou zubní protézu a bloudí labyrintem školních budov, vyniká zranitelnost a životní zklamání člověka, jenž si nejspíš kdysi myslel, že dokáže přemoci svět.

Výborný je i Miroslav Donutil v roli zupáka Šebka, ačkoliv v bakalářské povídce o moskevském puči z roku 1991, kterou před lety natočil právě s Hřebejkem, se mi zdál přece jen ještě lepší. V postavě Šebka velmi dobře rýsuje onu zabedněnost a ideologickou omezenost, která člověku nedovoluje projevovat vlastní názor a zdravý úsudek. Ale ani tato postava není černobílá - voják, co nedokáže zabít kapra; řvoun a chvástal, který v okamžiku osudového prozření volí místo rázného činu pokus o zbabělý únik.

Velmi těžká role čekala na Emílii Vášáryovou. Nemocnou, zraňovanou a přesto chápající a odpoušťějící Vilmu Krausovou by devadesát devět hereček ze sta pojalo jako útrpnou beztvarou chudinku. Paní Emília ovšem do svých kradmých gest, pohybů očí a jemných vzdechů dokázala dostat tolik bolesti, něhy a vznešenosti, že divákům téměř nedává dýchat, nakolik je vtahuje do svého já.

Snadné to neměla ani Simona Stašová. I její Marie Šebková totiž zůstává v manželství jen pozadím, tedy uklízečkou, kuchařkou a opatrovatelkou, co moc nemluví, ale o to víc musí nenápadně konat. Svůj herecký úkol měla o to těžší, že je na plátně prakticky neustále vystavena tlaku hereckých extrovertů kalibru Miroslava Donutila a Bolka Polívky. Ale zvládla to. Nenechala se zatlačit do defenzívy, velmi citlivě kreslí onen neokázalý základní stavební kámen každé rodiny, bez kterého by všechna patriarchální velikášskost byla jen směšným domečkem na hliněných nohách.

Výborní jsou i představitelé ostatních rolí, dětské nevyjímaje, zejména pak Michal Beran a Kristýna Nováková (Výchova dívek v Čechách). On svého nešťastně zamilovaného kluka nezbavuje potřebných sympatií i mladicky naléhavého zoufalství, ona přesvědčivě ztvárňuje vyzrálou mladou slečnu, co se musí stát ženou dřív, než by možná chtěla.

Za tou vší hereckou krásou nenápadně stojí režisér Jan Hřebejk. Přesně tak, jak to má u hereckých filmů být, velmi pečlivě soustruží jednu scénu za scénou, aby byly dokonalé jak samy o sobě, tak aby velmi dobře zapadaly do celku. Neexhibuje, ale svému filmu víc než poctivě slouží. Výborně a s citem zvládá nejen komické etudy, ale především dovede velmi jednoduchými a přitom neobyčejně účinnými prostředky divákovi tlumočit i ony tak těžko sdělitelné a pocitově nejednoznačné okamžiky lidského života - například když se Jindřiška zavře do maminčiny skříně. Najednou velmi přesně asociujete vůni jejího těla a jejích šatů, ačkoliv jste ji nikdy před tím nemohli cítit.

Kameraman Jan Malíř (Lotrando a Zubejda) pak dovede tuhle lidskou hřejivost a bezprostřednost ještě obohatit i o poetický a niterně chvějivý rozměr (například průhled na Jindřišku mezi pohupujícími se bílými lustry).

Ze všeho nejvíc mi Pelíšky připomínají snímky Jiřího Krejčíka, snad i proto že čerstvý držitel Českého lva za dlouholetý umělecký přínos české kinematografii ve filmu sám hraje. Jsou dramaticky velmi dobře propracované, herecky skvostné a do puntíku ctící zásady zvoleného žánru. Navíc mají všechny předpoklady stát se filmovou klasikou. Nabízejí spoustu úžasných gagů, které si budou lidé v autobuse a v práci vyprávět mezi sebou, i řadu hlášek, které zlidoví. Přitom všem mají myšlenku a něhu, jež vás nemůže nechat lhostejnými. V takové konstelaci pak dokážete tvůrcům odpustit i některé drobné chybičky na kráse, například až příliš očividně kašírovanou zimu nebo úplně poslední, zbytečně polopatistický záběr.

Kritikovi tak nezbývá, než se uklonit a s radostí v hlase pravit: "Filme o lidech a pro lidi, buď pochválen."

Autor/Zdroj: Sedláček Jaroslav/Cinema


Šest let trvalo tvůrcům úspěšného muzikálu Šakalí léta, než se jim podařilo realizovat další snímek, retrokomedii z šedesátých let Pelíšky.
Scenárista Petr Jarchovský se inspiroval vlastními rodinnými vzpomínkami a motivy z knihy Petra Šabacha Hovno hoří, své zážitky připojil i režisér Jan Hřebejk. - Ve dvoupatrové vilce žije čtyřčlenná rodina majora Šebka a o patro výše bydlí tříčlenná rodina bývalého odbojáře Krause. Dospívající Michal Šebek miluje spolužačku Jindřišku Krausovou, jenže ta má ráda frajerského Eliena, jehož rodiče jsou služebně v Americe. Michal i Jindřiška mají potíže se svými neústupnými otci. Major Šebek je "lampasák", obdivující výdobytky socialismu, zatímco aristokratický otec Kraus se netají názorem, že komunisté to mají spočítané. Oproti haštěřivým otcům jsou obě maminky chápavé a vlídné. Do typických generačních sporů nrnápadně, ale důsledně zasahuje politika. V komorním příběhu se objevují ještě příbuzní Šebkových, učitelka Eva a její synek Péťa, babička a rázovitý strýc. - Vyprávění se odvíjí mezi Vánocemi roku 1967 a okupací Československa v srpnu 1968. Tvůrci se v dlouhých epizodách soustřeďují na rodinné rituály (Vánoce, svatba) a na přesný popis doby. Kromě pečlivě vybraných reálů (zejména pražské Košíře) a dobových detailů dokreslují atmosféru hojně využívané písničky, od Neckáčových či Gottových hitů až po písně Vladimíra Mišíka a Blue Effectu (Sluneční hrob) nebo Deža Ursinyho. Dominantou zůstávají herecké výkony (např. Jiří Kodet tu má nesporně svou životní filmovou roli). - Zcela poprávu je snímek věnován "všem, kterým tehdy z roku na rok zmizeli kamarádi a kamarádky, milenky a milenci, rodiče nebo děti, blízcí přátelé a oni tu na všechno zůstali sami."

Autor/Zdroj: /Filmový přehled