Zvětšenina

Málem jsem dala plných deset , ale došlo mi,   že s odstupem mnoha let by to bylo trochu   sentimentální. Ale ve své době byla   Zvětšenina trhák a dodnes se dá nazvat, že je   to kultovní film - mého mládí každopádně.Ta   uvolněná atmosféra, která působí na diváka   v celém příběhu, mnohdy přebíjí detektivní   zápletku. Ráda se na tento snímek podívám   kdykoli.

Velice zajímavý film, pro fajnšmekry, ne pro   tuctové diváky, ty se budou nudit. Sympatický   David Hemmings v roli fotografa Thomase, který se   dostane na stopu zločinu s foťákem, kdy nafotí   snímky, které odhalují zločin. Byl na   špatném místě, ve špatnou dobu, má snímky,   které se vrahovi nelíbí a chce je získat za   každou cenu. K tomu mu má pomoci svůdná   modelka Vanessa Redgrave, která Thomasovi   zatemní mozek...

Už při úvodním sledu záběrů zkušený   filmový divák zbystří pozornost: bude se něco   zajímavého dít. Zpovykaní studenti oslavují v   ulicích ospalého města majáles. Dvě jeptišky   se při pohledu na ně zarazí, ale pomalované   děti si jich nevšímají jako čehosi dávno   odumřelého. Na druhém konci města právě   zbídačelý proletariát opouští hromadně   továrnu po noční šichtě. A náš   profesionální fotograf byl při tom. Když si   jednoho dne prohlíží snímky, jež pořídil v   parku, zjistí, že na nich nevědomky zachytil   zločin. Chladně se dívá na mrtvolu, ale   policii nezavolá. Asi proto, že ta má plné   ruce práce s mírovými demonstranty. Svěří se   příteli na večírku, ale toho také nevyvede z   míry; všichni jsou zhulení. Hrdina prochází   mrtvým městem. Na rockovém koncertu všichni   diváci apaticky pouze přihlížejí, ale když   kytarista ve vzteku nad nefunkčním reproduktorem   rozmlátí kytaru, obecenstvo najednou ožije a   porve se o ulomený krk, jejž nakonec ukořistí   náš hrdina. Nese ho městem, ale pak ho odhodí   jako zbytečný krám. Připlete se k   namaškařeným studentům, kteří hrají tenis s   imaginárním míčkem i raketami. Hrdina vzdává   marný boj s lidskou lhostejností a přijímá   předstíranou hru nastupující generace.
Na   filmu se mi pouze nelíbily polovičaté,   příliš umravněné sekvence s polonahými   modelkami. Působí dosti pokrytecky, že na   záběrech jsou vidět jen jejich nahá záda a   ačkoli jsou stále v živém pohybu, nikdy se   neotočí. Tuto polovičatost nemám rád. Buď se   měli tvůrci úplně vyhnout nahotě anebo ji   měli zobrazit v přirozené úplnosti. Žádná   polovičatost nemá mít v umění místo. Zde   neobstojí ani argument o strohé dobové   cenzuře.

Film mého srdce. I když jsem obdivoval   dřívější filmy Antonioniho ze šedesátých   let (Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená   pustina), je Zvětšenina vrchol. Zamiloval jsem   si navždy Davida Hemmingse, stejně jako Jane   Birkinovou, která s G.Hillsovou ve studiu řádí   v barevných punčocháčích, z čehož mám   jakési trauma do dneška. Film ukazuje fascinaci   obrazem a jeho klamnou opravdovost, což vystihuje   následující filmový nápad: zvětšeniny   snímků vraždy zpočátku poskytují prchavou   jasnost, která se vzápětí ztrácí. Jak   říkáme na severu Čech: špica.

David Hemmings
mne po shlédnutí tohoto filmu již v žádné   roli tak neuchvátil. Je to jeden z filmů, které   MUSÍTE vidět alespoň dvakrát. Při prvním   shlédnutí vám to prostě mozek nestačí, tedy   průměrnému divákovi, kterým já určitě   jsem, brát. Zvětšeninu bych dovolila nazvat   filmem téměř kultovním, alespoň v letech, kdy   byl natočen.

Tohle je přesně jeden z filmů plných   scén,které jsou pro většinu diváků naprosto   nepochopitelné a u kterých je otázka,zda jde o   vyumělkovaný kýč nebo geniální metaforu   prakticky nezodpověditelná.Já se popravdě   řečeno nepřikláním ani k jedné   vaiantě,protože si nemyslím,že bych pointu   Zvetšeniny pochopila tak dokonale,abych mohla   pronášet černobílé soudy.Každopádně ale   můžu říct,že jde o počin přinejměnším   zajímavý.

Další z plejády přeceňovaných filmů   přelomu šedesátých a sedmdesátých let,   vyprávějící podivnou formou „Jeden den ze   života londýnské bohémy“. Na můj vkus je   přespříliš vyumělkovaný /ovšem na jeho   obranu třeba podotknout, že se odehrává v   "ryze" uměleckém prostředí módního   showbyznysu/, chaotický, tichý a herecké   výkony? Nevšiml jsem si /že by ty dvě   vřeštící fanynky?/. Kromě na plátně dvě   hodiny excelujícího Davida H., to byl výkon   /ale opět bych nepřeceňoval /.
Ještě na   okraj. Ty dvě legendární scény /jednak   „tenisové kurty“ a jednak scéna milování   se v jakémsi papírovém koberci/ byly do filmu   vpraveny naprosto násilně a nevhodně, kdoví   proč. Že by na dokreslení zmatku,   prostupujícího celé veledílo?

V žádném případě si nemyslím (jako kolega   Rosomák), že se na tomto filmu podepsal věk.   Možná ano, ale určitě ne v tom negativním   slova smyslu. Naopak, něco takového se dneska   už netočí. Film má pomalé tempo, které mě   však nenudilo. Atmosféra 60. let je působivá,   nakouknutí do různých sfér londýnského   umění také. V podstatě se ani nedá říct,   že v tomto filmu šlo o tu vraždu.

tento film je opravdu těžké hodnotit. proto   bych doporučovala zhlédnout a zapřemýšlet o   tom. V podstatě se jedná o sondu do   života(těžko můžu napsat do povahy, nebo   možná do duše) fotografa, zhýčkaného a tak   nějak pokřiveného prostředím, kde se   pohybuje.

Zajímavej v poklidu vyprávěnej film s dobrým   námětem a koncem, kterej vás naprosto rozhodí   a nechá přemýšlet, jak to všechno teda   vlastně bylo.
Styl vyprávění se mi moc   líbil, udržoval takový neustálý napětí, že   mi z toho běhal mráz po zádech (někdy je fakt   to nejlepší ukázat co nejmíň...)
Zpočátku   mi to připadalo spíše jako zvláštní   detektivka a strašne sem se těšil na konec, ten   mě nehorázně rozhodil, o čem mě ale   přesvědčil na 100% je to, že se o krimi   rozhodně nejedná...