Žena se špatnou pověstí

Trpké společenské (melo)drama ženy se stigmatem pokleslé minulosti, která je vydaná napospas nemilosrdným společenským konvencím, je v režii Alfreda Hitchcocka první filmovou variací stejnojmenné a ve své době inscenačně úspěšné divadelní hry Noëla Cowarda, dramatika pronikavého postřehu a wildeovské duchaplnosti.
Jeden z počátečních mezititulků příběhu poodkrývá podstatu zápletky melodramatu Žena se špatnou pověstí, posledního Hitchcockova filmu pro společnost Michaela Balcona Gainsborough Pictures: „Říká se, že ctnostnost ženy je pro ni samu o sobě odměnou. Ovšem společnost z ženy, byť i jen pomluvené, činí hned padlou bytost." Počestnost je tedy samozřejmým požadavkem bez glorioly, zatímco i nepodložený náznak manželského poklesku znamená nezvratné zavržení.
Krásná a stále přitažlivá Larita po skandalizovaném soudním procesu a rozvodu, kdy jí okolnosti případu znemožnily, aby prokázala svoji bezúhonnost, raději odjede z Anglie a žije v přímořském letovisku na jihu Francie. Při tenisové hře se však seznámí s mladistvě nezralým Britem, jenž se nechá okouzlit jejím půvabem a začne se o ni vážně ucházet. Vědoma si své břemenné minulosti, jeho žádosti o ruku zpočátku odmítá, touha je však silnější rozumu. V naději po legitimizovaném společenském postavení i po plnohodnotném citovém svazku pošetile podlehne iluzi šťastného řešení svého osudu a nabízené manželství přijme. Po krátké době si ji ale novomanžel přivede do rodinného sídla a propast lidské ubohosti se opět otevírá...
Stejně jako Alfred Hitchcock se i dramatik Noël Coward ocitl ve druhé polovině 20. let minulého století na meteorickém vzestupu k umělecké slávě. Coward předkládal provokující až šokující témata: bisexualitu či závislost na drogách (The Vortex [Vír], 1924), alkoholismus a promiskuitu stárnoucích žen (Fallen Angels [Padlí andělé], 1925) nebo kompetitivnost a egoismus násobený ješitností členů umělecké komunity (Hay Fever [Senná rýma], 1925).
Drama Žena se špatnou pověstí může dnes působit zastarale. Nicméně i tato hra z roku 1925, stejně jako celá Cowardova „staromódní" tvorba, jež je dnes vnímaná v souvislostech dramatické klasiky jmen jako William Congreve, Richard Brinsley Sheridan, Oscar Wilde či George Bernard Shaw, je vytvořena z přediva autentických emocí a patosu jedinečnosti lidského osudu.
Věroslav Hába
LFŠ 2015