Želvy mohou létat

Všechny války a násilí přinášejí smrt, utrpení a ničí budoucnost. Kdekoliv se lidé na sobě dopouštějí násilí, jsou kolem vždy i bezmocní svědkové a oběti zároveň – děti. Jejich šokující příběhy média nezaznamenají, z bombardérů, tanků a vojenských velínů nejsou vidět. Ony však, pokud přežijí, tyto strašné zkušenosti s sebou nesou do budoucnosti.
Film jednoho z nejpozoruhodnějších íránských režisérů současnosti Bahmana Ghobadího Želvy mohou létat byl natočen v autentickém prostředí kurdského utečeneckého tábora na irácko-tureckých hranicích v roce 2004 a vrací se do období několika týdnů před americkým útokem na Irák. Ghobadí, sám kurdského původu, se rozhodl jej natočit poté, co těsně po skončení americko-irácké války přijel do Bagdádu a stal se osobním svědkem otřesných dětských osudů, které za sebou poslední konflikty zanechaly. "Děti jsou totiž v každé válce jejími prvními oběťmi. Každému to bylo ale úplně jedno. Rozhodl jsem se natočit protiválečný film."
Děti, které v Ghobadího filmu vystupují, jsou samozřejmě neherci. Jejich výkony však působí nesmírně autenticky. A ve světě neexistuje režisér, který by dokázal s takovou znalostí a přesvědčivostí odhalit skutečný život obyvatel těchto krajů, známých v západní Evropě jen z populistických hesel, jimiž se ohání světová politika.
Film, který je prvním iráckým filmem natočeným po pádu Saddáma Husajna, viděli diváci rekordních osmdesáti filmových festivalů! A o tom, že Ghobadího nemilosrdná, syrová výpověď zapůsobila po celém světě, svědčí řada čtyřiceti mezinárodních a tří národních cen.
(Česká televize)

Intelektuál v minovém poli
Kurdové nemají svůj stát, nemají filmový průmysl, ale mají národní kinematografii: jejím klasikem byl Yılmaz Güney, jehož vrcholná a v tuzemských klubech svého času uváděná díla Stádo (1978) a Cesta (1982) realizovali Zeki Ökten a Şerif Gören, zatímco autor seděl v tureckém vězení. O situaci v iráckém Kurdistánu pojednává snímek Ali-Rezy Aminiho Kenar-e roodkhaneh (Na břehu, 2004), který byl uveden v soutěži na MFF v Karlových Varech. Z novějších filmů připomeňme rovněž na MFF v Karlových Varech uváděné drama Jiyan (Život, Irák/USA 2002) režiséra Jana Rosebianiho, jenž se vrací k chemickému masakru ve východoiráckém městě Halabdža 16. března roku 1988. Tato událost je zmíněna i ve filmu režiséra Bahmana Ghobadiho nazvaném Želvy mohou létat, který se odehrává u irácko-tureckých hranic v březnu roku 2003 – tedy v době spojenecké invaze proti režimu Saddáma Husajna.

Do polarizované diskuse o oprávněnosti Bushova a Blairova válečného tažení vnesl kurdský filmař pohled z nitra pronásledovaného etnika, které si přálo tyranův pád: hrdinou příběhu je hoch, jenž se těší na příchod americké armády. Třináctiletý Soran zvaný Satelit (Soran Ebrahim) je neformálním vůdcem jakési dětské „republiky“; žijí v ní i dospělí, ale nemají skoro na nic vliv. Satelitova autorita vyplývá z faktu, že je široko daleko jediným intelektuálem neboli, jak by pravil sociolog, symbolickým analytikem: umí nejen velet, obchodovat a organizovat obživu (sběr min), ale snaží se i přijímat, třídit a poskytovat informace a ovládat příslušné technologie. S bezrukým uprchlíkem Hengovem (Hiresh Feysal Rahman), jenž dokáže předvídat budoucnost, nejprve soupeří, ale protože se mu líbí jeho sestra, začne usilovat o vzájemné spojenectví.

Bush má svět v hrsti
Třebaže se zdálo, že si námět ze života – nikoli dětí ulice, ale doslova dětí minových polí – žádá neorealistické ztvárnění, Ghobadi zvolil poetiku o jeden řád komplikovanější: magický realismus. Získal tím specifický efekt, jímž modifikuje bezmezný smutek vyprávěného příběhu. Jestliže se zmrzačování, znásilňování a sebevraždy nezletilých zobrazí jako fantaskní vize, jejich krutost nepomine, je však transcendována do zdánlivě milosrdnějšího estetického modu. Bolest se tím ale nezmírní, bude jen intenzivněji svírat divákovo srdce. Film proto klade na publikum nároky nejen truchlivostí svého příběhu, ale i narativním stylem, v němž jsou hranice mezi realitou a vizí do jisté míry rozostřeny. Některé informace jsou evidentně zmateny tím, že se o nich dovídáme výlučně od dětí (například masakr v Halabdži sourozenci nemohli zažít).

Příběh však oplývá i humorem a ironií: když se Satelit snaží naladit zpravodajský televizní kanál, aby zjistil, kdy vypukne válka, stařešiny více znepokojuje, aby na monitoru nezahlédli něco nemravného. Neboť zatímco zmrzačení sirotci pomocí zubů zneškodňují americké miny, roztančený Západ uštědřuje muslimskému světu nekonečný proud svádivých klipových obrazů. Když se na obrazovce objeví George W. Bush (který – jak Satelit s obdivem konstatuje – „má svět v hrsti“) a hovoří o zbraních masové destrukce, chlapec předstírá, že mu rozumí: „Říká, že zítra bude pršet. (…) Pořád mluví o zítřejším dešti. Nejspíš je to šifra.“ V následující sekvenci doopravdy prší; byl to však Satelit, kdo fiktivním tlumočnickým výkonem změnu počasí předpověděl.

Bez rozhřešení i odpuštění
Satelit v nejlepší víře touží být hlásnou troubou americké propagandy. Protože však nemá dost znalostí, nezbývá mu než si tuto propagandu naivně domýšlet. Když americká letadla shazují letáky, amatérský politolog už recituje z jejich domnělého obsahu: „Jsme vaši nejlepší přátelé. Uděláme z vaší země ráj na zemi.“ K lepšímu se však během vyprávění nezmění nic, ty nejnešťastnější bytosti přijdou jen k dalšímu ublížení a některé paradoxy film obohatily až dodatečně (v době natáčení se ještě očekávalo, že invazní vojska v Iráku přece jen najdou zbraně hromadného ničení).

Zatímco Satelit se před sebou samým i před „svým lidem“ snaží používat racionální nástroje poznání, orientuje se spíše s pomocí výmyslů, dohadů, podfuků a snění. Jelikož je ale schopen reflexe a vývoje, dovtípí se, že handicapovaný „tušitel“ Hengov chápe realitu hlouběji, v její skryté dimenzi, jakkoli jeho prorocká vnuknutí pro něj samého představují utrpení.

Kromě více či méně bezprostředního svědectví z daného místa a času, kromě empatie a obrazových metafor (motiv krvácejících rybiček), nabízí film Želvy mohou létat konfrontaci dvou světů, rozpravu o médiích i úvahu o iluzích a odpovědnosti intelektuálů, z nichž se za informačního deficitu snadno stávají vůdci. Je neuvěřitelné, že tak komplexní dílo s několika významovými patry povstalo v daný historický moment více méně z improvizace: Ghobadi odjel do Iráku s úmyslem vyprávět o dospělých hrdinech a k dětskému světu se přiklonil až na místě. Scénář měl údajně při natáčení hotový jen asi z dvaceti procent.

Zatímco se většina filmů „s poselstvím“ drží Satelitovy strategie zaujímat jednoduché pozice v polaritách dobra a zla, operuje Ghobadi v ryze zkušenostní rovině. Dílo je trpkou obžalobou Saddámovy diktatury, ale není v něm jediná scéna, která by se dala snadno převést v pro– nebo protiamerický argument. Autor nemá po ruce ideologii, jíž by nakonec rozrušeného diváka utěšil; morálka díla vyžaduje, abychom si jeho zneklidňující obrazy odnesli v paměti bez rozhřešení a bez odpuštění.

Jaromír Blažejovský
publicista a pedagog, FF MU Brno

Projekt 100

Film kurdského režiséra Bahmana Ghobadiho (nar. 1969) Želvy mohou létat je prvním snímkem natočeným v Iráku po pádu Saddáma Husajna a je věnován osudu kurdských válečných sirotků. Protagonistou je třináctiletý Soran, kterému nikdo neřekne jinak než Satelit. Ten je uznávaným vůdcem, jenž dětem v uprchlickém táboře organizuje život a hlavně práci. Posílá je sbírat miny, které dál prodává, a stará se, aby měly jídlo i střechu nad hlavou. O pomoc se k němu obracejí i dospělí. Situace v Kurdistánu je špatná, válka mezi Irákem a Amerikou může vypuknout kdykoliv, informace mají cenu zlata a jediný, kdo umí namontovat satelit a kdo se tváří, že zná anglicky, je právě Soran. Režisér ve své smutné, kruté a nesmírně působivé koláži o zmrzačených dětech, zaminovaných polích, traumatizované dívce, bezrukém chlapci, který umí předpovídat budoucnost, kombinuje magický realismus s dokumentem.
-kat-, Filmový přehled 2008/3