Obsah filmu Však láska moje nezemře
Jakkoli film Však láska moje nezemře reagoval na mezinárodní popularitu snímků [lidi=20827Asty Nielsenové[/lidi], osobitostí přístupu k celovečernímu vyprávění a zejména k možnostem herectví založil jejich alternativu, filmy o divách.
Opakováním významu a vlivu tohoto díla se každopádně nikterak neumenšuje skutečnost, že pro současného diváka může být jeho sledování prapodivnou zkušeností. Sestává z řady dlouhých a hlubokých záběrů, v nichž se děje hned několik věcí současně. Prudce mění náladu, když nečekaně přechází mezi společenským dramatem, špionážním filmem, snímkem o divadle a melodramatem. Příběh je rozetnutý na několik odlišných...
Jakkoli film Však láska moje nezemře reagoval na mezinárodní popularitu snímků [lidi=20827Asty Nielsenové[/lidi], osobitostí přístupu k celovečernímu vyprávění a zejména k možnostem herectví založil jejich alternativu, filmy o divách.
Opakováním významu a vlivu tohoto díla se každopádně nikterak neumenšuje skutečnost, že pro současného diváka může být jeho sledování prapodivnou zkušeností. Sestává z řady dlouhých a hlubokých záběrů, v nichž se děje hned několik věcí současně. Prudce mění náladu, když nečekaně přechází mezi společenským dramatem, špionážním filmem, snímkem o divadle a melodramatem. Příběh je rozetnutý na několik odlišných částí, které sledují nečekanou životní cestu umělecky nadané dcery plukovníka, který je zhanoben podlou krádeží důležitých utajovaných materiálů. Stín jeho selhání ji dožene ke změně země, jména i kariéry, leč minulosti neuteče… Ke všemu se značná část konfliktů odehrává takříkajíc v nitru hlavní hrdinky, ztvárněné nejlepší italskou divadelní herečkou své doby.
Byla jí Lyda Borelliová, která se rozhodla přijmout kinematografii jako uměleckou výzvu a přijít s radikálním pojetím herectví, jež je podobně jako příběh okázale nepravděpodobné, exaltované, sebeuvědomělé, vynalézavé a hravé. Nevyužívá němé kinematografie jako nástroje k napodobení reality, nýbrž jako východiska k experimentu s performativností a s vyprávěním. Reaguje-li snímek na jevištní normy, pak na rozdíl od jiných národních kinematografií nikoli na činoherní, nýbrž na ty stylizovanější operní. V rovině tématu ostatně variuje Verdiho La Traviatu a Pucciniho Manon Lescaut, jejíž poslední replika tvoří i jeho název. Důležitější je ale sama reprezentace, kdy Borelliové interpretace podobně jako operní herectví odkazuje zároveň k příběhu, k vnitřnímu rozpoložení postavy i k uměleckému výkonu jako zcela samostatné kvalitě.
Přetvořila rejstříky hereckých tradic do novátorské, bezmála taneční choreografie plynulého sledu pohledů, výrazů, gest a pozic, které pokrývají širokou škálu emocí a nálad. Oscilují mezi přirozeností a expresivitou, mezi elegancí a erotickou agresivitou. Vytvořila tak základ oné vzrušující větve italské němé kinematografie desátých let, již pokrývá letošní sekce Němého filmu s živou hudbou a jež nabízí estetickou zkušenost fascinující ve své cizorodosti – i v oné prapodivnosti.
Radomír D. Kokeš
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2022 < Zobrazit méně
zobrazit všechny obsahy (1)
TIP: Nastavení pořadí obsazení si můžete nastavit
zde >>
Nejnovější komentáře k filmu
Bez komentáře :-).
Přidat komentář jako první.