Volání divočiny

Jack London, zlatá horečka na Klondiku, Jack   Thornton a pes Buck. Jeden z mála   nejznámějších dobrodružných příběhů   zmíněného autora Jacka Londona, který byl   také ze všech nejúspěšnější. Příběhy   psal na základě dle svých vlastních   zkušeností a proto jsou v jádru tak   impozantní. První filmové zpracování etud psa   Bucka a jeho páníčka Thorntona vzniklo už v   roce 1923, tedy ještě za němé éry. Tento   snímek je druhý a první zvukový. Ovšem v   tomto příběhu nejsou sami. Po jejich boku je   přítomen nějaký ´Shorty´ Houlihan a netrvá   dlouho a ocitne se u nich také žena pod jménem   Claire Blake, což zapříčiní, že mezi ní a   Thorntonem vznikne milostný vztah. Je to filmový   příběh, který není u nás zrovna moc známý.   Z literární předlohy toho hodně vynechává,   což dnes každého trkne, že třeba na začátku   je vynechána krádež psa Bucka, a je přidána   romance, ale po dějové stránce je toho zase   docela hodně. Nakonec, celý příběh se   neodehrává pouze v zimním období, ale   překlene se do léta a dále do další zimy.   Drsné podmínky z divočiny ze snímku vůbec   netkví, neb je to převážně viditelně   studiovka, ale zase je to vykompenzováno   občasnými krásnými záběry na skalnaté   zasněžené vysoké hory. Jediná drsná   záležitost, která dnes v rámci až   přehnaného boje proti rasismu již působí jako   rozbuška, je scéna na samém začátku, kdy   domorodá žena sama táhne na ulici ve městečku   saně se zavazadly a nějakým chlapíkem. Na   samém konci je zase docela vystrašená domorodá   žena mající být služkou. Jinak je to snímek   atmosféricky spíše rodinného rázu. Vadou na   kráse je jen to, že se pozornost od psa Bucka   přesouvá k melodramatu lidí. Nějaký ten   vtípek tady je a dá se říct, že komickou   figurkou je ´Shorty´, ale spíše veškerý   humor míří do ztracena. Jako filmová klasika   ze třicátých let je ale snímek i nadále   přívětivý. S ohledem na svou dobu ve své   výjimečnosti stále nic neztrácí.