Vlastně se nic nestalo

Vlastně se nic nestalo. A vlastně by se vůbec   nic nestalo, kdybych si tento snímek odpustil   vidět. Tak špatně provedenej a zfušovanej film   jsem od Evalda nikdy neviděl. Holt většina   režisérů v pokročilejším věku začíná   senilnět a vidět svou vlastní zdegenerovanou   vizi, jak by měl film vypadat. Byl to jeho   poslední režisérský počin a premiéry se ani   nedožil. Možná je to způsobeno i tím, že se   k režii kvůli komoušům dostal až po   sedmnácti letech a takhle to bohužel dopadlo.   Naprosto se vytratila aura, která dělala jeho   filmy zajímavými a vždy něčím   výjimečnými. Vůbec bych ani podle jediného   náznaku nepoznal, že by režie odpovídala   Evaldově duši. Tohle bylo zdlouhavé tápání,   mizerné a hloupé dialogy, velmi špatné   herecké projevy všech, i mé milované Janičky   Brejchové (její pohledy do kamery, patetické   proslovy a moudra ze života, které se prolínaly   mezi dějem byly jako pěst na oko). I když Jana   Brejchová je i ve skutečnosti matkou Terezy   Brodské, zde to působilo, jako by k sobě vůbec   nepatřily. Hudba Jana Klusáka jako by ani   nevěděla, co a kde má zrovna hrát. Střihy a   dramaturgie, nástupy nebo ukončení   jednotlivých scén hrůza. Špatně, všechno   špatně. Jen z úcty k osobnosti pana Schorma   hodnotím za dvě.

Na poměrně nezáživném filmu je pozoruhodné,   jak Jana Brejchová v osmdesátých letech   strašně rychle zestárla. A Tereze Brodské   poměrně dlouho trvalo, než se vypracovala,   tyhle její začátky jsou dost nesnesitelný.

Tak tohle fakt nemusím. Vydržel jsem půl hodiny   a pak jsem to vzdal. Nepostřehl jsem ani náznak   zápletky, a herci mi přišli jako z pimprlového   divadla. 201109103000/8347/8544