Věčný návrat

Milostná romance Jeana Delannoye Věčný návrat (1943, FP 18/45) patří ke klasickým dílům francouzské kinematografie čtyřicátých let. Vznikla v okupované Francii podle scénáře Jeana Cocteaua, který se inspiroval známou legendou o Tristanovi a Isoldě (podobně jako později jinou legendou v Orfeovi – 1950, FP 9/2011). Uznávaný moderní básník transponoval tragický příběh do soudobé Francie, přičemž název převzal od Friedricha Nietzscheho, což vysvětluje v mottu snímku. – Mladík Patrice žije na zámku svého strýce Marca spolu se zákeřným bratrancem trpasličího vzrůstu Achillem a jeho neméně podlými rodiči, Frossinovými. Slíbí ovdovělému strýci přivést nevěstu. Na rybářském ostrově se setká s krásnou blondýnou Nathalií. Po návratu na zámek pochopí, že dívka miluje jeho a on ji. Když oba kvůli Achillově nezdařené intrice vypijí nápoj lásky, jejich vztah se už nedá dlouho tajit. Nakonec utečou a stráví chvíle štěstí v horském srubu. Marc si však manželku odvede a Patrice se posléze sblíží se sestrou svého přítele Lionela, rovněž Nathalií (tentokrát však brunetou). Vše pak spěje k tragickému konci. - Snímek, natočený v duchu dobového poetického realismu, je uváděný v restaurované verzi ve formátu DCP (2-D). Z dnešního pohledu na něm přece jen zapracoval zub času. Zůstaly však dobrý Cocteauův scénář, vynikající šerosvitné obrazy kameramana Rogera Huberta a fotogeničnost hlavních hrdinů Jeana Maraise a poněkud unylé tajuplné blondýny Madeleine Sologneové. – Věčný návrat byl uveden do našich kin jako první francouzský film po válce a slavnostní premiéry (9.11.1945) se zúčastnil prezident Beneš.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2011/9

Vpád německé armády do země a následný průběh války rozdělil francouzskou kinematografii vedví. Jedno centrum bylo v okupované části a druhé ve vichistické Francii, kde právě vznikl Delannoyův snímek. Geografická poloha napomáhala trpěným italským koprodukcím. Podobným způsobem se zrodil i Věčný návrat, na jehož produkci se podílela francouzská společnost DisCina se štědrou finanční injekcí právě z Itálie. Doba vzniku zapříčinila, že snímek byl předmětem mnoha diskusí na téma kolaborace či vlastenectví. Cocteau ve scénáři sice vycházel ze staré francouzské báje, tu ale proslavil svou operou také Hitlerův oblíbenec Richard Wagner. Na odbojovém duchu nepřidal příběhu ani konec zakletý do jímavé scény plné fatalismu, bez naděje na změnu či na vzepření se statu quo. Ve filmu můžeme nalézt i protinacistickou symboliku či alegorii - nucené a de facto násilné odloučení milenců, podřízení se nemilovanému manželovi i konečné spojení ústřední dvojice (i když až po smrti). Toto čtení ukazuje Věčný návrat pravděpodobně ve stejném světle, v němž ho viděl i Cocteau. V psané předmluvě si půjčuje sousloví „věčný návrat" od Nietzscheho a operuje s myšlenkou, že totožné příběhy se mohou dít znovu a znovu, aniž by si toho kdokoliv všiml. Tak uvádí do pohybu současné vyprávění o energickém Patriceovi (Jean Marais), který žije ve starodávném rodinném sídle s milovaným strýcem Marcem (Jean Murat) a zbytkem trpěného příbuzenstva v čele s podlým trpasličím bratrancem Achillem (Pierre Piéral). Bezstarostný mladík se rozhodne pořídit strýčkovi mladou manželku. Při výletu na ostrov se setkává s krásnou Nathalií (Madeleine Sologneová), jež ve sňatku z rozumu vidí příležitost, jak by se mohla dostat ze spárů jiného nápadníka. Do nového domova si nevěsta veze i lahvičku s nápojem lásky. Ten v nestřežené chvíli vinou osudu vypije s Patricem. Tak začne strastiplná pouť dvou milenců za vrtkavou nadějí na šťastnou lásku, která je od počátku předurčena k tragickému konci.
Nezničitelná působivost téměř šedesát let starého snímku stojí na třech pevných pilířích: dojemném, silném a inteligentním scénáři Jeana Cocteaua, noblesním, zářivém herectví třicetiletého Jeana Maraise a téměř nadpozemské kráse Madeleine Sologneové.
Kristýna Pleskotová
Letní filmový škola 2011

V rolích současného Tristana a Isoldy se ocitnou Sologne a Marais. Jejich působivá romantická tragédie se povznáší nad pomíjivost našeho světa a přivádí nás do říše snů a legend, jako tomu bylo v Krásce a zvířeti. Téma filmu a jeho smysl pro stylovost mají mnoho společného s řadou německých filmů té doby. Obdivovatelé umění Jeana Cocteaua rozhodně nebudou zklamáni.
28. Letní filmová škola

Autor/Zdroj: /28.LFŠ