Včelí královna

Pochmurnou grotesku o moderním manželství natočil režisér Marco Ferreri v roce 1962 jako svůj první italský film. Sňatek poněkud vyžilého sukničkáře Alfonsa a mladičké nezkušené Reginy na první pohled hraje do karet manželovi, který se po bouřlivém období touží usadit s počestnou a nenáročnou dívkou. Reginina nenápadnost však po sňatku mizí a před manželem stojí nenasytná samička, která má jen jediný zájem – udržení rodu. Když se její očekávání naplní, manžel se již k ničemu nehodí a zbaven své mužské role upadá v zapomnění.

V hořké komedii natočené s nadsázkou a velkou dávkou černého humoru excelují Ugo Tognazzi a mladičká Marina Vladyová. Film uvádíme s původním českým dabingem z roku 1966 s Josefem Langmilerem a Alenou Vránovou v hlavních rolích.

Zdroj: ČT

Čtyřicetiletý Alfonzo touží po klidném manželství s bezúhonnou pannou a za pomoci přítele-kněze se ožení s dívkou, vychovanou v klášteře. Té však manželství odhalí sexuální potěšení, kterého se nenasytně dožaduje, odvolávajíc se na náboženské přikázání. Tím však jako „včelí královna" vyčerpá mužovi fyzické síly i jeho mužnost. V době vzniku filmu ho italská cenzura vzhledem k přísně ortodoxní církevní morálce zakázala (krátce po zákazu Buňuelovy Viridiany), i když hlavní scenarista byl tehdy nejvýznamnější katolický dramatik. Příběh, odehrávající se okolo velké, pompézní manželské postele, ukazuje pravou tvář společenského despotismu. Ačkoliv film nemá dramatickou sevřenost Ferreriho nejlepších děl, předkládá souhrn charakteristických znaků jeho režie: groteskní vidění světa, výrazný satirický talent i sklon k absurditě a černému humoru. Režisér přitom dosahuje ve svých dílech různých stupňů vyváženosti mezi sklonem k morbidnostem a záměrem útočit karikaturně zkresleným podobenstvím na pokrytecké názorové a estetické normy.
Program ART

Autor/Zdroj: /