Útěk ze Sibiře

Australský režisér Peter Weir (nar. 1944) vstoupil do povědomí jako přední reprezentant australské nové vlny sedmdesátých let. Působivý válečný snímek Gallipoli, který získal devět australských filmových cen, mu přinesl mezinárodní uznání a nabídku na práci v Hollywoodu. Ve Spojených státech zaujal především třemi tituly, netradiční krimi z prostředí amenitské komunity Svědek (1985), působivým příběhem nekonvenčního učitele Společnost mrtvých básníků (1989) a dobrodružným historickým snímkem z napoleonských válek Master & Commander: Odvrácená strana světa (2003). I jeho zatím poslední film Útěk ze Sibiře (2010) se vrací do minulosti, byť ne tak vzdálené. Vznikl podle knihy Slawomira Rawicze Dlouhá cesta, v níž autor popisuje příběh několika uprchlíků, kteří v roce 1941 putují z ruského gulagu na jih až k indickým hranicím. Strastiplná cesta různorodé skupiny, dlouhá přes 6000 km, prověří nejen lidské charaktery, ale především jejich touhu po svobodě a vůli k životu. Hlavní postavy vytvořili mladý anglický herec Jim Sturgess (polský důstojník Janusz) a zkušený americký umělec Ed Harris (americký inženýr Mister Smith), jimž v přesvědčivých kreacích sekundují irští interpreti Colin Farrell (drsný kriminálník Valka) a Saoirse Ronanová (polská uprchlice Irena). Údajná autobiografičnost Rawiczovy předlohy byla sice úspěšně zpochybněna, neboť jeho kniha je ve skutečnosti záznamem příběhu jiných utečenců, ale to nic nemění na její působivosti, jež se díky citlivému zpracování přenesla i do filmové podoby. Režisér Peter Weir svůj film osobně uvedl na Febiofestu 2011, kde také převzal Kristiána na přínos světové kinematografii.

Zdroj: ČT

POZOR SPOILER

Po napadení Polska Němci a Sověty je vyšetřován mladý muž. Evidentně mučený má podepsat přiznání ke špionáži. Jeho manželka jej sama usvědčuje, ale on přesto nepodepíše.
Tento muž se jmenuje Janusz Weiszczek a je Polák. Nyní je v gulagu v táboře 105. Zde poznává herce Andreje Timofejeva a Američana Smitha. A také jsou zde Urkiové, profesionální zločinci, z nichž jeden, zvaný Valka, se nerozpakuje zavraždit člověka jen proto, že mu odmítl dát svetr. Herec láká Janusze k útěku, tvrdí, že zná cestu mezi dráty. Janusz mu věří. Ale později se dozví, že jen kecá a na útěk se nikdy nevydá. Když je pak Janusz předělen do dolu, jeho touhu po útěku to jen posílí. Jenže herec stále nechce. A tak Janusz uteče s jinými. Je to pan Smith, šeroslepý Kazik a vnutí se i Valka. Dále je to Jugoslávec Zoran, Polák Tomasz Rodinsky a Litevec Voss. Velký útěk započal. Když jsou již od tábora na dvacet mil, chtějí se utábořit. V noci má být mínus čtyřicet, a tak je třeba nasbírat hodně dřeva. Při tomto Kazik zabloudí a do rána umrzne. Muži chtějí k Bajkalu, ale stále u něj nejsou. Fyzicky vyčerpáni zůstávají na místě, kam došli, a k jezeru jde jen Janusz. Vrací se jako vítěz, jezero našel. Pokračují kolem jeho břehů, když zjistí, že je někdo sleduje. Je to děvče Irina. A protože našli v blátě soba a mají jídla dost, berou ji s sebou. Přejdou po ledě kousek jezera a Smith přichází na to, že Irina děsně lže. Ocitají se u vesnice a musí se ukrýt. Valka se někam ztratí a vrací se s jídlem. Pak je obtěžují moskyti, proto jezerní břeh opouští. Následně dosáhnou svého cíle, totiž hranic Mongolska. Valka se trhá a odchází v dobrém. Zbylí utečenci zjišťují, že Mongolsko je také komunistické. Najdou prázdný komunisty zničený klášter a pokračují v chůzi. Setkají se s několika místními, kteří jim dají vak s vodou. V poušti, kde přežili i písečnou bouři, umírá Irina a později i Tomasz. Muži pak žijí na mase z hadů a pár kapkách vody, než dorazí k řece. Projdou Velkou čínskou zdí a přes sněhovou pokrývku dojdou až k hranicím Tibetu. Zde jsou mile přivítáni a skromně pohoštěni. A mají se rozhodnout, co dál. Oni volí další cestu přes Himaláje až do Indie, kam nakonec skutečně dorazí, ale již jen tři. A Janusz se pak přece jen dostane do těžce zkoušené Evropy, do své vlasti a ke své manželce.

Drama založené na pamětech Slawomira Rawicza se zakládá na skutečné události z roku 1940. Film vypráví o útěku mezinárodní skupinky vězňů z ruského gulagu. Uprchlíci musí překonat nelítostnou sibiřskou zimu, projít oblastí jezera Bajkal a překročit Transsibiřskou magistrálu. To však není dost, musí překonat mnohem krutější zkoušky lidské odolnosti a vůle: poušť Gobi, Himálaje a Tibet. Zachrání se, až když urazí 4.000 mílí a dostanou se do Indie.

Zdroj: IKO Cable, s.r.o. (Film+)

Americký film natočený podle skutečných událostí o útěku polského vojáka ze sibiřského gulagu odehrávajícím se v polovině 20. století. Hlavním zdrojem informací byla kniha Slavomira Rawicze "The Long Walk: The True Story of a Trek to Freedom" (v češtině známá jako Dlouhá Cesta).

Rawicz byla zajat Rudou Armádou a v roce 1939 odvezen na Sibiř. Kniha popisuje jeho cestu za svobodou spolu s několika dalšími vězni - tvrdá a dlouhá cesta ze sibiřské zimy, přes poušť Gobi, až k Himalájím, kde konečně našli útočiště nejprve v Tibetu a posléze na jihu, v Indii.

I ve snímku Útěk ze Sibiře se režisér Peter Weir věnuje svému tématu, jímž je střet člověka s přírodou, která se mu jeví nepřátelská. Protagonisty dramatického dobrodružného příběhu jsou muži, kteří uprchli v roce 1940 z gulagu a kteří putují cestou dlouhou šest a půl tisíce kilometrů kolem jezera Bajkal do Mongolska a přes poušť Gobi a přes Himálaj do Tibetu a do Indie. V sedmičlenné skupině tří Poláků, Jugoslávce, Američana a Rusa brzy zemře polský mladík, ale přidá se k ní mladičká Polka Irena. Vůdcem uprchlíků je polský důstojník Janusz, sbližující se se starším Američanem, inženýrem Smithem. - V prologu sledujeme Januszův výslech, následují scény ze sibiřského lágru, útěk ve sněhové bouři a dlouhé putování, provázené strádáním a smrtí tří lidí. – Tvůrci koprodukčního filmu chtěli zprostředkovat neznalým lidem ze Západu historickou skutečnost a zrůdnost komunismu. Proto také pro Janusze končí jeho „cesta zpět“ (jak zní původní název filmu) až po pádu komunistických režimů ve Východní Evropě v roce 1989, jak o tom svědčí dokumentaristická zkratka v epilogu. Dílo, vyznačující se zvláštním, jakoby „trhaným“ pojetím času, bylo inspirováno knihou Slawomira Rawicze (1915-2004) Dlouhá cesta, jejíž autobiografičnost však byla zpochybněna (autor zpracoval příběh jiných uprchlíků.) – Film tématem i zpracováním připomíná obdobný titul podle autobiografické látky o úniku německého válečného zajatce z gulagu na počátku 50. let, Tak daleko, kam mě nohy donesou (2001, FP 3/2003). Byl uveden na Febiofestu 2011, kde P. Weir získal Kristiána za přínos světové kinematografii.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2011/6

Nejnovější snímek režiséra Petera Weira vychází z pamětí Slawomira Rawicza, jenž popisuje svůj útěk ze sibiřského gulagu v době druhé světové války. Údajně reálný příběh několika uprchlíků se zaměřuje především na jejich dlouhou pěší pouť přes mongolské pláně, poušť Gobi, velehorský Tibet až do svobodné Indie. Režisér ve spolupráci s dvorním kameramanem Russellem Boydem zdařile vykresluje trpasličí velikost člověka ve srovnání s majestátní přírodou, jejíž krása dovede zabíjet. Velikost skupiny je ale především v její vůli překročit takřka 6500 kilometrů.

ZDROJ: 18. Febiofest 2011