Una lucertola con la pelle di donna

Ten ďábel Lucio. Jeho filmy by se daly   zaškatulkovat mezi slabé, průměrné nebo   božské. Záleží to asi na tom, v jakém je   mistr zrovna rozpoložení. Rovnou mohu   konstatovat, že Una Lucertola con la pelle di   donna patří mezi ty božské. Patří tam, kde   mají místo i Zombie, House by the cemetery, The   beyond nebo třeba City of the living dead. Byť   ve zmíněných případech se jedná o   čistokrevné horory, tohle dílo patří ke   klasickým giallo kouskům se všemi atributy,   jimiž se tento žánr vyznačuje a kterému Fulci   vtiskl navíc pořádnou dávku psychedelie, že   bych se nedivil, kdyby na něčem taky frčel :D.   Tohle je fakt jízda, která končí až   závěrečnými titulky. A já si nepřál, aby   vůbec skončila. Byl jsem přikován k obrazovce   a vychutnával si ty naháněčky, atmosféru   surreálních halucinací, kompozici barev, scény   v sanatoriu (rozkuchaní psi s notnou dávkou   bizarního gore byla precizní maskérská   práce), útěk hlavní hrdinky v kostele,   netopýři, to všechno zabíráno kamerou, díky   níž mé srdce jásalo radostí. Tohle byla   velká paráda a v kombinaci se střihem to byla   naprostá fantazie. Hudba Ennia Morroconeho byla   tentokrát pulsující, složená z mnoha   nástrojů, klavír, basa, smyčce, bubínky,   činely, žestě, varhany a když se ozval   ženský vokál byla nadpozemsky krásná a   mnohokrát i řádně fantaskní, disharmonická,   znepokojivá a šílená, dohromady prostě   špičková! Nutně musím sehnat soundtrack! Moje   oblíbená Anita Strindberg moc velkou roli nemá,   zato je to role zásadní. Děj je možná až moc   překombinován, ono když na filmu pracují   čtyři scénáristé a každý se věnuje   určitým dějovým zvratům, tak se potom není   čemu divit, mě to však vůbec nevadilo. Divák   musí sledovat každý detail a každé slovo a   pak je odměněn úžasným filmovým zážitkem.   V sedmdesátých létech holt slavil euro horor   svoji největší slávu a já se můžu zase jen   opakovat, že tyhle díla v dnešní době už   nemůžou být nikdy překonány.