Tuvalu

Tuvalu je německým experimentálním filmem z roku 1999. Styl vyvolává dojem němých filmů z počátku 20. století a motiv běžně k nalezení v německém expresionismu. Občasné dialogy jsou prezentovány mixem evropských jazyků.

Mladý snílek Anton je výstředním samotářem, který sní o otevřených mořích a pracuje v obrovských, kdysi vznešených, lázních. Nyní se starý a bortící se bazén stává útočištěm pro místní občany, kam mohou uniknout ze svých šedých životů. Do tohoto světa vstupuje krásná a mladá Eva, která má podobnou touhu po dobrodružství jako Anton a jeho zvláštní způsoby ji začnou přitahovat. Bohužel Gregor, Antonův starší zlý bratr, vymyslí plán na zbourání lázní a přilehlé části města, aby vytvořil prostor pro své developerské plány. Anton musí tak zachránit lázně a získat srdce Evy.

Zdroj: HBO Europe
Vysílání: titulky
Premiéra: 09.10.2013 CX

Tuvalu je jméno ostrova. Jako ostrov působí daleko široko opuštěný a rozpadající se dům s areálem plaveckého bazénu. Jejich majitel (lépe by se hodilo označení jejich vězeň), slepý stařec a ušlápnutý mladší syn (Denis Lavant např.Šachová partie) se snaží udržet zařízení v provozu.

Díky velkému úsilí se synovi daří vzbudit iluzi, že tento vrak je stále ještě prosperujícím podnikem. Navíc starší bezohledný bratr usiluje pod vidinou velkého zisku o zbourání budovy a prodeji pozemku. Mladší syn však odolává, vytrvale udržuje v chodu prastaré zařízení, pouští do reproduktorů hudbu s hlukem bazénu plného lidí a s láskou sleduje jedinou a krásnou plavkyni. Společně sní o útěku na opuštěný ostrov Tuvalu...

Německý režisér Veit Helmer dostal za film Tuvalu mnoho
cen na světových festivalech.
I u nás se o něm asi bude mluvit, ale já se do těch debat zapojovat nebudu, protože bych se jen zbytečně rozčílil. Tuvalu sice obsahuje mé oblíbené filmové motivy (hudbu Gorana Bregoviče, gumovou pannu se třemi tělesnými otvory i čichání k dámskému prádlu), ale je to jen filmařská exhibice bez zájmu o diváka - tedy o mě.
Hanlivého přívlastku klipový se většinou dostává akčním filmům, v nichž vizualita akce dostává přednost před dialogy, výbuchy před myšlenkami. Přestože je Tuvalu určeno zcela jinému publiku než Con Air, akční scény tu nejsou vůbec a exploze je jediná, mají uvnitř mnoho společného - formu, která převládá nad obsahem.
Při tom, jak se ten film tváří umělecky a komplikovaně, je v něm všechno prajednoduché a stokrát použité. Secesní lázně jako symbol předválečné zlaté éry, rozpadající se budova coby metafora toho, že se svět rozpadá, a slepý majitel jako ten, kdo nevidí, že jeho éra skončila... Helmer používá pouze metafor takto průhledné - natáčí celý film jako černobílou grotesku, tónuje ji pak do různých odstínů (jako Oldřich Lipský Limonádového Joea), nechá herce vyjadřovat se jen křečovitou mimikou á la němý film a na několika místech jakýmsi univerzálním jazykem („Anton! Temperatur kontrol!") či krtečkovským hihňáním.
To všechno by mohlo tvořit východisko k něčemu zajímavému, kdyby uvnitř těchto tezí něco bylo, kdyby se ve starých a rozpadajících se lázních odehrával příběh složený z něčeho jiného než jen ze surrealistického pobíhání po schodech, kdyby ten barevný kód říkal ještě něco jiného kromě toho, že uvnitř lázní je ten bezpečný a žlutý svět a venku ten chladně modrý, zlý a pršavý. Kdyby jednotlivé postavy měly nějaké hlubší vlastnosti než jen naivní zmatenost (Anton), slepotu (jeho otec Karl), kdyby byly konzistentní, a ne potrhlé jako hlavní ženská hrdinka Eva, hodná či nebezpečná, jak se to režisérovi hodí.
Ať už si lámete hlavu jak chcete, nedostanete se dál než k obecným pravdám typu „nikdy nevidíme, že náš starý svět umírá", popřípadě „zbořme staré paláce a na jejich ruinách postavme svůj nový svět". Všechny obrazy, které nám Helmer s takovou pýchou předkládá, mají jen jediné a prajednoduché řešení, v jeho filmu není žádné tajemství, jen spousta nedořečeností a místy i nabubřelostí.
Přesto existuje důvod, proč byste Tuvalu měli vidět. Režiséru Helmerovi je teprve jedenatřicet let a Tuvalu má všechny rysy raného filmu velkého tvůrce; manýry časem přejdou a jednou - až všechny oslní vy budete moci říkat: jeho první film nic moc, ale byl/a jsem na něm.
TOMÁŠ BALDÝNSKÝ Premiére 2000/11/58

Autor/Zdroj: Baldýnský Tomáš/Premiere


Příběh: Kdesi ve východní Evropě spravuje Anton a jeho slepý otec rozpadající se plovárnu. Každý den vytváří Anton otci iluzi nabitého, tepajícího koupaliště, zatímco se v chátrajícím bazénu koupe pár chudých staříků. Ambiciózní úředník mezitím nechává demolovat poslední krásné, ale polorozpadlé budovy v okolí. Plovárna se stává útočištěm sousedů, a tak je její záchrana srdcovou záležitostí pro všechny.
Mezi produkcí mladých režisérů poslední doby trčí Tuvalu jako zjevení z dávných dob kinematografie. Štráduje si úplně opačným směrem než generace odkojená popkulturou a Dogmatem 95. Podobně jako třeba Krvavý román se Tuvalu snaží vyprávět příběh tradiční obrazovou řečí, která byla vlastní němým nebo částečně zvukovým filmům.
V dnešních filmech se podle Helmerova názoru moc mluví, takže on sám na dialogy rezignoval a pomáhá si jednotlivými univerzálními slovy. Atmosféra jeho snímku připomene grotesky s Frigem nebo ztřeštěné feérie bratrů Marxových. Stylizované charaktery ztvárnilo různorodé kosmopolitní obsazení.
Režisér nezapře inspiraci francouzskou dvojkou Caro a Jeunet,vypadá to, že jejich Město ztracených dětí a Delikatesy jsou mu filmovou biblí. Lavant v roli Antona si libuje ve stejném fyzickém herectví jako Pinon, hvězda obou filmů. Helmer se ale nařčení ze zlodějiny obávat nemusí. Má plný pytel fantazie a dost vlastních vizuálních a situačních nápadů, jak tuto klasickou kostru naplnit poetikou i legráckami. Třeba podvodní balet Antonovy milé s akvarijní rybkou, to je snová sekvence v dokonalém provedení.
S postupujícím příběhem se režisér stává jistější a přesvědčivější, takže druhá inspekce plovárny se může pochlubit výbornou gradací a přesným střihem. Celé dílko nezapře přípravu, kterou Helmer s pověstnou německou pečlivostí věnoval výběru herců i místa.
Na Tuvalu je potřeba mít náladu, abyste ho skousli, případně aby vám neprošumělo jedním uchem tam a druhým ven. Dobrovolně si zavírá dveře do mainstreamových kin, ale pokud slyšíte na klasiku nebo patříte k fanklubu kultovních francouzských žabožroutů, tento sympaticky staromilský pokus vás určitě potěší. Škoda že motiv titulního Tuvalu, o němž umí režisér mluvit celé hodiny a které ve filmu zastupuje „zemi za duhou', zůstal jen v náznaku... Že by příště?
Šárka Halaštová Totalfilm 2000/9/89

Autor/Zdroj: Halaštová Šárka/Total Film


Nesmělý plavčík Anton (hraje ho Denis Lavant, známý z Carraxových existenciálních melodramat Když chlapec potká dívku, Zlá krev a Milenci z Pont-Neuf) se stará o provoz starého bazénu spolu se svým slepým otcem Karlem. S pomocí magnetofonu, ampliónů a staré pokladní Marty před starým pánem předstírá, že je denně nabito. Do rozpadajících se lázní na okraji liduprázdného města nedaleko mořského břehu však chodí jen několik bizarních návštěvníků, kteří navíc platí knoflíky. Anton se zamiluje do dcery kapitána Gustava, Evy. Musí se však vypořádat s chamtivým bratrem Gregorem... Stylizovaná komedie Tuvalu je originálním celovečerním debutem německého režiséra Veita Helmera (nar. 1968), který získal renomé díky svým krátkým filmům. Titul je názvem tichomořského souostroví, které se ve filmu objeví pouze na mapě a jež pro hrdiny představuje zaslíbenou zemi. Snímek je nasnímán černobíle s dodatečným tónováním a tvůrce v něm nepoužil slova (až na několik mezinárodně srozumitelných výjimek, jako jsou např. oslovení či citoslovce). Veit Helmer se inspiroval u řady filmařů němé éry, počínaje už Georgesem Méliésem. Pracuje s pantomimickou naivistickou poetikou a s úspěchem vytváří nostalgicky bizarní, snovou atmosféru lázní, jejichž existence se blíží ke konci (srov. český snímek Rozmarné léto). Výrazné herecké typy, přesně odpovídající zvolené poetice, našel tvůrce u představitelů z celé Evropy. Pozoruhodný film získal celou řadu cen z různých festivalů. Prostředí starého bazénu se natáčelo v Centrálních lázních v bulharské Sofii, exteriéry s loděmi vznikaly v černomořském odstavišti vraků ve Varně.

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Anton je plavčíkem v rozpadajícím se starobylém krytém bazénu. Pochmurný prostor, do nějž jen málokdy zabloudí nějaký návštěvník, sdílí se svým tyranským slepým otcem, ve kterém čas od času vzbuzuje iluzi hladce fungujícího provozu. Trojice doplněná dobráckou pokladní Martou, která jako vstupné vybírá knoflíky, je jednoho dne konfrontována s krutou realitou: připravit se na i nspekci, která má ověřit bezpečnost provozu, se stává problémem stejně neřešitelným jako existenčně důležitým. Ponižovanému a chlapecky zastydlému Antonovi ovšem v soustředění lehce brání krásná Eva, která do jeho života vnese touhu po svobodě a dospělosti. Antonův posedle ziskuchtivý starší bratr Gregor má navíc s lázněmi svoje vlastní plány...
Vzdálený ostrov Tuvalu se pro vězně rozpadajícího se bazénového „vraku" stává cílem tak přitažlivým, že na něj možná zatouží uniknout i diváci této svérázně poetické grotesky. Celovečerní debut německého režiséra Veita Helmera (jinak zkušeného a ceněného „krátkaře") patří k těm vtipným a nápaditým „malým" filmům, které nutně nemusejí uchvátit jen takzvané klubové publikum. Jednoduchý příběh je vyprávěný v zálibně melancholickém duchu a zároveň vrchovatě nabitý znamenitými gagy. Svůj hlavní půvab čerpá z autorova nápadu vytvořit vizuálně svébytný svět, udržovaný doslova „nad vodou" na základě nejrůznějších opakujících se rituálů. Kolekci groteskních postav, stejně jako nejrůznější mechanismy, ovšem zastihujeme v okamžiku změny. Anton poznává, že jeho úkolem nemůže být udržet v chodu stařičká potrubí a stroje hrozící se každou chvíli beznadějně rozpadnout. „Opravovat" starý svět už nemá smysl, protože si to nezaslouží (a protože to už nejde) - a útěk může být v takovém případě činem skutečné odvahy... Helmerův nostalgicky vyprávěný a melancholicky působící příběh ovšem skrývá bouřlivácké poselství bez řešení - přísně stylizovaný svět stylizovaných milenců Antona a Evy je tak uzavřený do sebe, že z něj nemůže být úniku - leda do snu.
Tuvalu (které už mohli vidět - stejně jako jeho sympaticky střeleného jedenatřicetiletého autora návštěvníci letošního karlovarského festivalu) působí jako řízený průnik řady šťastných filmařských okolností. Ty mohou (ale nutně nemusejí) připomínat jiná, známější díla a světy. Helmer se odvolává až k americké němé grotesce vypravěčským stylem, tónováním černobílých obrazů i jejich „němotou" (ve skutečnosti bohatou zvukovou stopou provázanou s útržky „mezinárodních" dialogů). Ale můžete si vzpomenout i na filmy bratrů Marxových, melancholické komedie Jacquesa Tatiho, DeIikatesy Jeana-Pierra Jeuneta a Marca Caroa či na Underground Emira Kusturici. Žádný ze zmíněných autorů ovšem s takovou invencí nevyužil už existující prostor: Ústřední lázně v bulharské Sofii jsou prakticky jediným dějištěm příběhu, jen občas unikajícím do postkatastroficky zdevastovaného, věčným deštěm smáčeného okolí.
Stejně stylizovanou „krajinou" jako sofijské lázně je ovšem i hlavní představitel Denis Lavant - jedinečně fascinující přírodnina z filmů Léose Caraxe, jejímž „nejnormálnějším" filmem, který jsme mohli vidět, byla tragikomedie Šachová partie. Lavant se svou tváří gotického chrliče smeteného na chodník ze špinavé střechy Notre Dame podává pod Helmerovým poučeným vedením jeden ze svých nejsoustředěnějších výkonů. Nehybnou tváří vyvažovanou „fyzickou" vazbou na okolní svět, tragickou šlechetností i chlapecky kurtoazním vztahem k partnerce upomíná (spíš než na většinou citovaného Chaplina) na Bustera Keatona.
Fanoušci rafinovaně naivního klaunského talentu krásné Čulpan Chamatovové z komedie Luna papa mají důvod k jásotu-po filmu Bachtiara Chudojnazarova směřuje nadaná ruská kráska do mezinárodních vod v jedné z vůbec nejobtížnějších hereckých šarží. Komická naivka Eva je něžná, energická, sexy i legrační zároveň, a tragický klaun Denis Lavant tak poprvé získává rovnocennou partnerku (apartní Juliette Binocheová ze Špatné krve a Milenců z Pont-Neuf promine).
Takže máte-li nazbyt knoflík určitě se přijďte vykoupat: Tuvalu Veita Helmera - film rafinovaně čerpající z dětství kinematografie i z klukovsky čistého srdce svého autora - nabízí možnost opravdu příjemně si zaplavat.
P. S.: Distribuční společnost CinemArt ještě zvyšuje zážitek z filmu krátkým kombinovaným snímkem Víta Pancíře Rodinné kroniky.
Alena Prokopová Cinema 2000/11/105

Autor/Zdroj: Prokopová Alena/Cinema


Stylizovaný snímek Tuvalu je originálním celovečerním debutem německého režiséra Veita Helmera, který získal renomé díky svým krátkým filmům. Titul je názvem tichomořského souostroví, jež se ve filmu objeví pouze na mapě a jež pro hrdiny představuje zaslíbenou zemi. Samotný příběh se odehrává ve zchátralých lázních na okraji liduprázdného města nedaleko mořského břehu. Je nasnímán černobíle s dodatečným tónováním a tvůrce v něm nepoužil slova (až na několik mezinárodně srozumitelných výjimek, jako jsou např. osloveni či citoslovce). - Nesmělý plavčík Anton se stará o provoz starého bazénu spolu se svým slepým otcem Karlem. S pomocí magnetofonu, amplionů a staré pokladní Marty před starým pánem předstírá, že je denně nabito. Do rozpadajících se lázní však chodí jen několik bizarních návštěvníků, kteří navíc platí knoflíky. Anton se zamiluje do dcery kapitána Gustava, Evy. Musí se však vypořádat s chamtivým bratrem Gregorem, jenž se snaží lázně výhodně prodat k demolici a jenž si podlými fintami získává Evinu důvěru. Kromě získání dívčiny náklonnosti chce Anton také zachránit vzácný parní stroj Imperial, na němž závisí chod lázní. - Veit Helmer se inspiroval u řady filmařů němé éry, počínaje už Georgesem Méliésem. Pracuje s pantomimickou naivistickou poetikou a s úspěchem vytváří nostalgicky bizarní, snovou atmosféru lázní, jejichž existence se nezadržitelně chýlí ke konci (srv. české filmy Rozmarné léto či Eliška má ráda divočinu, odehrávající se v obdobném prostředí). Výrazné herecké typy, přesně odpovídající zvolené poetice, našel tvůrce u představitelů z celé Evropy. Jakkoli vytříbená stylizace, zavedená u „krátkých" filmových žánrů, však sama o sobě nestačí naplnit celovečerní metráž. - Snímek získal řadu cen z různých méně známých festivalů. Prostředí starého bazénu se natáčelo v Centrálních lázních v bulharské Sofii, exteriéry s loděmi vznikaly v černomořském odstavišti vraků ve Varně. - Kfilmu je připojen krátký snímek Rodinné kroniky.
Zdeno Kubina Filmový přehled 2000/11/30

Autor/Zdroj: Kubi/Filmový přehled