Že to naše filmová tvorba nebude mít lehké, jsme všichni věděli, víme, psali jsme o tom a zdůvodňovali tento stav. S tím větší radostí proto vítáme, kdykoli se něco podaří. V případě nového českého filmu TOUHA SHERLOCKA HOLMESE bohužel nelze o úspěchu hovořit. Jistě můžeme pochopit, že tvůrce v čele s režisérem
Štěpánem Skalským lákala možnost natočit jakousi ironickou parodii na klasické detektivky, dokonce s postavami Sherlocka Holmese a doktora Watsona, a přitom si veseloherně zařádit a opřít se o nápad hudebního skladatele
Ilji Hurníka. Vznikl film, který se snaží dobýt co nejvíc z nápadu (bohužel jen jednoho), že totiž neporazitelný a nedostižný Sherlock Holmes si nepovažoval ani tak své kriminalistické úspěchy, že však měl ctižádost jako hudebník, a právě v tom zůstával tento vpravdě muž bez bázně a hany daleko za svou genialitou detektivní. Nápad: geniální detektiv – neúspěšný nebo neúspěchy stíhaný muzikant jistě není k zahození. Jenomže kámen úrazu je v tom, že tvůrcům filmu se zazdálo, že tento nápad vydrží na čtyři povídky, zatímco stačí sotva na jednu. Tak se potom s postupem času všechno včetně diváka vyčerpává a místo zábavy nastupuje nuda. Nemyslím to absolutně, každý film si najde své diváky i obhájce. Ale tvůrcům se mstí, že se dali právě tímto základním nápadem oslnit a nezchladili své tvůrčí nadšení, aby víc vážili a měřili, než říznou. Hlavní autorství hudebníkovo se pozná na každém kroku. Co jemu však právě proto, že je hudebník, připadá jako nejfantastičtější vtip, rozesměje obecenstvo jen vlažně. Na obecenstvo se lze zlobit, ale nikdy to ještě nebylo nic platné. A přitom mohl film víc přidat právě v nějakých ryze hudebních vtipech, ovšem široce srozumitelných, protože se záměrně obrací k obecenstvu co nejširšímu.
První povídka s operním zpěvákem, je z celého filmu – i proto, že je právě úvodní – nejsvižnější. Ještě jsme neunaveni a nápady jsou svěží. Další povídka, a Mendelssohnem (v níž režisér vede znamenitou herečku
Vlastu Fialovou k nemírnému přehrávání, přesvědčen asi, že tak vytvoří hutnější komedii a legraci k popukání), trpí značnou upovídaností. I polovina dialogu by stačila až až. Třetí povídka, z koncertu v zahradě, opřená o Tosselliho serenádu, je už docela pomalá a o svižnosti nelze mluvit. Závěrečná povídka, o Haydnově symfonii, detektivka s vraždou, zase přidává na tempu a zachraňuje do jisté míry výsledný dojem. Hlavně proto, že
Juraj Herz, který tu vystupuje jako herec, úspěšně šaškuje, že mu v tom jemně a propracovaně sekunduje
Josef Kemr, že se tu objevuje mnoho drobnokresby pěkného charakterizačního umění. Hlavní role Sherlocka Holmese a jeho adláta doktora Watsona hrají
Radovan Lukavský a
Václav Voska. Lukavský se snaží předkládat svého hrdinu střídmě, z čehož mu vychází neslaná nemastná postava celkem bez života. I hlasový projev trpí monotónností. Rozhodně to není žádná zvláštní umělecká tvorba, spíše jen jakési odskočení od opravdových hereckých úkolů. Voska nemá v našem filmu zrovna štěstí. Ani v tomto snímku. Kdo zná tohoto vynikajícího umělce z divadla, neuvěří svým očím. Vynikající je v drobné roli
Eduard Kohout a srdce se až svírá lítostí nad tím, proč plýtváme osobností a uměním tak osobitým, jakým je po všech stránkách osobnost i umění
Josefa Hlinomaze, na figurky jako v tomto filmu. Hlinomaz by si zasloužil velkou roli. Alespoň takovou, jakou měl ve filmu
Pět mužů a jedno srdce. Otázkou rovněž zůstává, proč právě tento film byl natočen barevně, když mu barva nemohla od začátku přidat nic podstatného na kvalitě, zatímco nedávno film Černý vlk utrpěl citelně právě tím, že mu barva poskytnuta nebyla. I v tomhle bude na místě větší uvážlivost. Celkem tedy znamená nový film spíš jen jakýsi nepříliš podařený výrobek konzumního sousta pro nenasytné potřeby kin, ale mluvit o úspěchu byť jen v sledovaném žánru by bylo přehnané.
KLIMENT, Jan.
Touha nenaplněná. Ani detektivka, ani komedie, ani napětí, ani zábava. Rudé právo. 1972, roč. 52, č. 58 [9. březen], s. 5. [upraveno]
Proslulý detektiv Sherlock Holmes touží po slávě hudebníka, ale do cesty se mu stále pletou kriminální případy, které hravě a jen tak mimochodem řeší.
Hudební skladatel Ilja Hurník je autorem příběhů o hudbě a hudebnících a jeho texty mají osobitý půvab, styl a humor. Ve filmové podobě ( čtyři samostatné povídky jsou trochu násilně spojeny do jednoho celku) už tolik neokouzlí.
Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu
