Tichý Don

Čtyřdílný román jsem četl jako kluk v   šedesátkách, to jsem hltal všechno, co měli   rodiče v knihovně. Televizní přepis mě   příliš nenadchnul, to už výše stavím   filmovou verzi Sergeje Gerasimova, i když   sovětský film zrovna nemiluji. Tento film   uváděli za mého mládí v televizi každý   druhý rok. Mezinárodní koprodukce filmu spíše   ublížila, a to nemyslím všechny ty problémy,   které tak výstižně a dopodrobna popsala   green-tea.

Tuto Bondarčukovu verzi Tichého Donu jsem   neviděla,ale četla jsem o jejím zajímavém   osudu - myšlenkou natočit adaptaci tohoto   Šolochova díla se S. Bondarčuk zabýval už   dlouho,od natáčení Vojny a míru. Nicméně z   různých příčin k realizaci dlouho nedošlo a   teprve roku 1986 Bondarčuk vyhlašuje konkurs na   obsazení rolí. Jenže tou dobou už měla   sovětská kinematografie veliké finanční   problémy a na tak drahý projekt nebyly   prostředky. Roku 1990 se tedy Bondarčuk spojuje   s italskou filmovou společností a podepisuje s   ní smlouvu. Jednou z jejích podmínek je,že   hlavní role budou obsazeny zahraničními herci a   že film bude v angličtině. To při natáčení   působí nemalé problémy, neboť většina   herců jsou Rusové a Ukrajinci, ale i to se   zvládne. Horší je,že těsně před   dokončením díla ( r. 1992)společnost   zbankrotuje a film zabaví věřitelská banka.   Roku 1994 Sergej Bondarčuk umírá,aniž by své   dílo spatřil. Od té doby probíhají soudní   jednání a teprve roku 2005 jsou materiály   odkoupeny a dopraveny zpátky do Ruska. Realizace   se pak ujímá Bondarčukův syn Fjodor,dotáčí   ještě několik scén a provádí drobné   úpravy. Opožděná premiéra se pak koná 6.   11. 2006 se na 1. kanále ruské televize.