Tichý běh

Snímek jsem viděl poprvé 11. září 1994 na   stanici Sat pod názvem   „Lautlos im Weltraum“. Nejprve tedy můj   tehdejší komentář: 
„Trapný,   podprůměrný film se stále se opakujícími   záběry na rakety.“ 
++++++++++++ 
Nu, dnes   bych takový komentář nenapsal, i když s jeho   podstatou stále souhlasím. Tehdy jsem si   nevšímal silně ekologického podtextu. Ale ani   nyní mne moc nenadchl, a to tedy že jsem   nějaký ekolog. Jako další věc k mému   starému komentáři je to, že se na film občas   dívat dá, není to jen pohled na rakety.   Bohužel je dějově až příliš statický,   takže v podstatě není čím být nadšený.   Nuže, závěrečné hodnocení je tedy za dvacet   kusů ze sta.  
 

SILENT RUNNING
Film z roku 1972. Sci-fi   příběh z daleké budoucnosti, ve kterém jde o   záchranu zemské vegetace. Když je projekt   náhle ukončen, nastává pro hlavního hrdinu   těžké dilema.

Nad logikou příběhu   nedoporučuji moc přemýšlet. Je tam tolik děr   jako v rybářské síti. Postavit ve vesmíru tak   obrovské skleníky, aby pojaly celé lesy by   jistě stálo mnoho peněz. Možná by stačilo   jen uchovávat semínka, ale vzhledem k roku   natočení – budiž. A najednou všechno jen tak   zničit – ještě k tomu nukleárním výbuchem?   Když už ukončit, fajn, ale proč rovnou ničit.   Nukleární výbavu v takovém množství na   vědecké stanici bych fakt nečekala. A posádka?   Freeman Lowell (Bruce Dern) jako vedoucí projektu   je na lodi osm let a jeho práce je mu koníčkem,   má k celé problematice osobní vztah. Ale co tam   vlastně dělali ti ostatní jsem nepochopila. Ani   pracovně, ani lidsky. Vypadalo to, že vůbec   nepracovali, možná dělali jen Freemanovi   společnost. Nechat se na rok vystřelit do   vesmíru a podílet se na projektu, na kterém mi   vůbec nezáleží, spíš naopak, k tomu musela   být divná motivace. Že by prachy? A tak není   divu, že se členové posádky neshodnou a   Freemanovu snahu nechápou, vysmívají se mu a   dělají mu naschvály. Proto, když dojde ke   zlomu a projekt je ukončen, není ani divu, že   se situace mezi členy posádky vyhrotí.

Od   této chvíle je teprve film docela zajímavou   psychologickou sondou do mysli hlavního hrdiny,   který se vyrovnává se svým činem.   Překonává samotu „polidštěním“   pracovních robůtků. Tím, že jim dá jména,   pozvedne je na úroveň právoplatných členů   posádky.

Prostě ve filmu je spousta   skvělých myšlenek a nápadů, které se   bohužel utápějí v archaických kulisách, v   nedokonalém provedení a logických chybách. Ale   nápad je fakt originální a toho já si hodně   cením, takže film lehce nadhodnotím. V době   vzniku to musel být pěkný a dobrý film.