Tanečnice

Výborná vzpoura kostnatým konvencím!
Tohoto filmu si vážím hned   z několika důvodů. Oceňuji   zde nejen herecké výkony,   které jsou ovšem výborné,   Glázrová jako Clo podává   dost psychologicky složitou   roli, ale výborná je i   Štěpničková v roli Marie,   ovšem ještě víc dávám do   popředí fakt, jak film   útočí na zastaralé   morální předsudky. V první   řadě zdůrazňuje touhu   ženy po kariéře jakožto   naplnění vlastního života.   A proč ne...Clo není   mateřský typ, i když   později lituje, že se své   dcery vzdala. Smyslem života   pro ni je tančit, těšit se   z úspěchu u publika. Ví,   že by nebyla dobrou matkou,   zatímco její sestra ano. I v   dnešní době se totiž   setkávám s tím, že např.   o některých   představitelkách současné   umělecké sféry mluví lidé   s pohrdáním, že nemají   děti a věnují se kariéře.   Ale proč to odsuzovat? Jestli   má nebo nemá děti je   svobodná volba každé ženy.   Je lépe se věnovat kariéře   a děti nemít, když si je   žena vědoma, že by stejně   nebyla dobrou matkou, nežli   je mít a celý život jim   dávat najevo, že jsou pro ni   přítěží, či je neustále   strkat od jedné chůvy ke   druhé. Na straně druhé   mají i dnes, ve 21. století,   lidé často tendence ukazovat   špatně na ženu, která má   dítě tzv. za svobodna. V   takovém připadě je taky   špatná a je o ní mluveno   slovy často dost hrubého   kalibru, která zde rozhodně   nebudu interpretovat. Nejvíce   samozřejmě odsuzují ti, co   sami nejsou bez viny. Když   žena nechce děti, protože   ví, že kariéra bude pro ní   vždy na prvním místě, je   to špatně. Když naopak se   sama stará o dítě, těžce   pracuje a snaží se dát   svému dítěti to nejlepší   - je to taky špatně,   protože dítě nemá otce a   nedej bože, když je náhodou   ten otec ženatý. Na takovou   svobodnou maminku je   pohlíženo jako na   největší rozvracečku   rodiny atd. V tomhle ohledu je   film Tanečnice takřka   nadčasový. Na postavách   sester Satranových ukazuje   onu falešnou přetvářu   morálky. Clo je špatná,   protože se rozhodla život   zasvětit umění. Marie, jež   vydává neteř za svou   dcerku, je též špatná,   protože má dítě za   svobodna a bez otce. V obojím   jsou předsudky a   zkostnatělost. Film   Tanečnice je tedy skutečně   nadčasový, protože i přes   zdánlivě běžný příběh   má velkou psychologickou   hloubku a potírá   maloměšťácké předsudky.   Smutné je, že s podobnými   předsudky se setkávám i   dnes...

Mohlo by se zdát, že   secesní kostýmní melodrama   zasazené do poněkud   imaginárního časoprostoru   bylo únikovým žánrem v   době protektorátu, z   něčeho takového ale nelze   podezřívat Františka   Čápa, který si na podobně   koncipovaných filmech   (Noční motýl) vybudoval   svou pověst. V sousedství   nádherné Marie Glázrové se   jeví jako šedá myška   Jiřina Štěpničková, i   když je jasné, že děvče s   úkolem sebeobětování,   zavržení společností a   vypití poháru hořkosti až   do dna nemohlo být   oslňující krasavicí.   Růžena Nasková standardně   dobrá, i když trochu   divadelní. Pánové lehce bez   šťávy (vyznání lásky   Gustava Nezvala v kočáře   bylo nejen košaté, ale i   trapně dlouhé). Ve   víceméně epizodním   výstupu mě moc bavila   sviňsky zákeřná princezna   Marie Luisa v podání Vlasty   Fabianové. Vzhledem k době   vzniku překvapivě solidní   výprava. Tanečnice je z   válečných let rozhodně   jeden z nejlepších českých   filmů.

Kariéra nebo mateřství. To   se řešilo tehdá a řeší   se to i teď. Ona to není jen   kariéra, ale naplnění snu.   A tak má každá ze sester,   co chtěla. Nebo spíš   potřebovala. Akorát ti muži   selhávají.
A   zůstává drama o lásce,   nejen té mateřské.