Super 8 Stories

V době, kdy kapela No Smoking Orchestra úspěšně absolvovala turné ke svému tehdejšímu albu Unza Unza Time, dostal Emir Kusturica nabídku od italského producenta Andrey Gambetta natočit dokument o cestách skupiny po Evropě. Tak vznikl snímek Super 8 Stories by Emir Kusturica, jehož název odkazuje k použitému starému filmovému formátu Super 8, jenž tvůrci kombinovali s digitální kamerou. Kromě záběrů z koncertů No Smoking Orchestra v Paříži a Berlíně, které dokumentují nezkrotnou živelnost a energičnost všech členů skupiny, se jako diváci dostáváme i do zákulisí, kde máme možnost nahlédnout do osobních vztahů hudebníků. Chvíle napjaté, dusné atmosféry střídají rozverné momenty, kdy například Kusturica před kamerou zápasí s vlastním synem, bubeníkem Stiborem.

Snímek funguje nejen jako dokument části turné skupiny z přelomu let 1999/2000, ale zároveň jako svérázný (mini)portrét jednotlivých členů, které blíže poznáváme i skrze užité archivní záběry různých zdrojů a povahy. Z jednotlivých střípků si postupně skládáme profil kapely, kterou v Sarajevu na počátku 80. let pod názvem Zabranjeno Pušenje založil její dosavadní zpěvák Nele Karajič (tehdy byl spojován především s populárním satirickým televizním pořadem Top List of Surrealist), k níž se Emir Kusturica jako (původně) basový kytarista připojil až o pět let později. Skupina, která prostřednictvím písňových textů vytrvale vystupovala vůči politickým autoritám své země a jež se za hranicemi definitivně proslavila až hudbou ke Kusturicově snímku Černá kočka, bílý kocour (Crna mačka, beli mačor, 1998), od počátku mísila tradici balkánské folkové hudby s vlivy punku, rock'n'rollu či jazzu a techna.
Filmem zároveň kontinuálně procházejí i záběry z natáčení videoklipu ke stejnojmenné ústřední písni alba Unza Unza Time, který můžeme celý zhlédnout v samotném závěru. Raritou je i scéna vystoupení skupiny s uznávaným britským hudebníkem Joem Strummerem, jenž se netajil svým obdivem k No Smoking Orchestra. Dokument Super 8 Stories by Emir Kusturica byl premiérově uveden na berlínském festivalu a později mj. také v Karlových Varech, kde skupina vystoupila v rámci doprovodného programu, stejně jako tomu bude i letos na Letní filmové škole.
Jana Bébarová
Letní filmová škola 2011

Celovečerní dokument Emira Kusturici není jen výpovědí o kapele No Smoking Orchestra (Zabranjeno pušenje), jejímž členem je režisér-kytarista od roku 1986, ale především o hudbě a muzikantech, v jejichž šíleném tempu tepe balkánský živel. Band se dal dohromady na začátku osmdesátých let v tehdejší Jugoslávii. Sám režisér se dodnes cítí být Jugoslávcem, příslušníkem jakéhosi imaginárního, ve skutečnosti neexistujícího národa. Kapela hledala inspiraci v jazzu, rock and rollu, ale stejně tak čerpala z nejrůznějších poloh balkánské a cikánské melodiky. V jeho písních, originálních i po textové stránce, se zrcadlí i uplynulých dvacet let komplikované historie země, která poznamenala i osudy jednotlivých členů kapely. Jako by dokument chtěl obsáhnout všechno: orientální směs životních pocitů, která voní na sarajevské periferii, tíhu, kterou na člověka navalí dějiny, věčné výčitky svědomí slepené s pocity nekončících křivd, bezvýchodnost i extatickou radost, romantismus věčného smutku za jihem. Film začíná na mimořádně úspěšném turné v roce 2000. Postupně se seznamujeme s jednotlivými hudebníky, mezi kterými je dnes i Kusturicův syn Stribor, bubeník. Dokument pracuje v tradičním modelu: kombinuje barevné záznamy z několika koncertů s jejich zákulisím a s černobílými výpověďmi jednotlivých členů kapely, natočenými na super osmičku. Kusturica nám znovu nenabízí ani tak film, jako spíše čistou energii. Vášeň rozloženou do nejzákladnějších emocí. Ale především znovu nastavuje zrcadlo naší vlastní fascinaci Balkánem. Jana Dudková ve své monografii (Línie, kruhy a svety Emira Kusturicu) píše, že režisérův dokument je projektem, který se pokouší připomenout pravdu o jeho vlastním jméně (snímek je někdy uváděn s nevyhnutelným dodatkem …by Emir Kusturica), a o tom, kdo stojí za ním. Film se tak stává jakousi platformou pro popularizační mystifikaci – to když režisér svůj odklon od tzv. fiction k hudbě potvrdí směsí veselosti a jakési apatické nedůslednosti k sobě samému, když se jeho vlastní vystoupení stanou vášnivým potlačením významu a vyprávění ve jménu afektů a energie, které tyto afekty osvobozují. Kusturica rezignuje na význam a soustřeďuje se na emoci. Na dokumentu fascinuje snaha re-mystifikovat vlastní jméno, snaha promlouvat o sobě i prostřednictvím pouhé přítomnosti vlastní tváře či prostřednictvím tváře vlastního syna, zapojením výpovědí o intimních rodinných vztazích všech členů kapely.

Autor/Zdroj: /Kino AERO