Srpnová neděle

Horký letní den v jihočeském prostředí   třeboňského rybníka a nedalekého městečka,   a v něm běžný život. Režisér Otakar Vávra   mistrovsky podchytil danou atmosféru dle fantazie   autora Františka Hrubína. Povedlo se mu   vytvořit dojem, jakoby diváci byli přímo na   místě a jen sledovali veškeré dění.   František Hrubín neudělal nic jiného, než   sepsal dohromady nejrůznější běžné   charaktery, z nichž každý má své vnitřní   trápení, pohled na věc a charakterovou   bouřlivost, což se sebou samým i se setkáním   s ostatními vždy vede k určitému morálnímu   konfliktu. Byť si každý horký letní den   užívá dle svého, k vnitřní radosti je i tak   poměrně daleko. Každá projevená věta má   stále co do sebe a je hojně používána i dnes.   Ne že by z tohoto příběhu zlidověla, ale že   je skutečně ze života. Z opravdového života.   Nejedná se tedy o komedii, drama či romanci.   Jedná se jen o ukázku životního realismu bez   jediné přetvářky. A tak se může i stát, že   se v nějaké postavě leckdo může i poznat.   Dobře napsané, filmově provedené, lidské,   uhrančivé a v rámci daných skutků v oblasti   mezilidských vztahů až morálně tragické.   Hodně k zamyšlení.

Po idylicky modré srpnové obloze sviští   bojové letouny a poválečný optimismus se po   patnácti letech začíná trhat. Někde teď   létá letní oblohou letadlo s vodíkovou pumou a   vrhá stíny na lidi pod sebou, kteří se   scházejí se svými malichernými problémy u   sochy melancholie, kde je všecko jen   "prý". Krásní mladí lidé se vesele   koupají a baví se pod benátskými lucernami,   jež nakonec zničí, a kontrastují s ubrblanými   staršími. "Prý" jsou zkažení.   "Prý". Ale kdo to říká a o kom? Po   noci začíná svítat. Konečně je tahle   srpnová neděle za námi.
Skvělá širokoúhlá   a nápaditá kamera. Ostatní nestojí za řeč.   Dialogy jsou jaksi nedořečené, snad to tak   mělo být, avšak neuspokojující. Průměr.

Nápad ke zfilmování dobrý, herci výborní ale   výsledek je velice podprůměrný. Film plný   národních umělců ať dělali co dělali, na   dobrý film to nestačilo.. Ono zfilmovat   divadelní kus se vždy nepodaří..

Nešlo jen o konfrontace mezi jednotlivými   postavami, ale využití Frubínových reflexí a   zachycení těch kouzelných okamžiků, kdy   příroda nás vrací k hlubším reflexím.   Otakar Vávra dokázal převést divadelní kus do   exteriéru a bez ztráty napětí pnoucího se   mezi jednotlivými postavami.