Srdce v Atlantidě

ničemové ve žlutých pláštích
Tak zní původní název   povídky Stephena Kinga,   která byla předlohou tohoto   filmu. Přestože se obsah   povídky a filmu částečně   rozcházejí, musím říci,   že je to jedna z   nepovedenějších adaptací   Kingova literárního díla.   Film má naprosto skvělou   atmosféru 50., nebo snad   začátku 60. let v Americe a   i když se jedná o dílo   dosti komorní, je   emocionálně určitě   srovnatelné s mnohem   většími a výpravnějšími   filmy. Faktem je, že jej   táhli dva hlavní   protagonisté, Anthony Hopkins   a Anton Yelchin. Tím nechci   ostatní herecké výkony   odsunout na vedlejší kolej,   ale prostě ztvárnění   vzájemného vztahu těch dvou   postaviček, staršího a   celou dobu hodně tajemného   muže a obyčejného kluka,   bylo naprosto okouzlující.   Filmy podle Kinga bývají   překvapivé, děsivé,   mrazivé a nevím jaké   ještě, ale tento, byť   označen jako drama, je   jednoduše lidsky krásný.   Nevím, proč mě tak dlouho   míjel. Určitě si jej po   kratším odstupu zopakuji, a   myslím, že ne jednou.   Mimochodem za pochvalu toho   stojí jistě více: kamera,   střih a v neposlední řadě   určitě hudba. Nelze než   doporučit. Obejděte,   prosím, projednou své   předem diskriminující   předsudky a věřím, že   nebudete litovat.

Tento film, se mi strašně   líbil, protože byl takový   tajemný, a musí se mu   člověk věnovat, aby ho   pochoipil. Viděla sem tenhle   film snad 5x a pokaždé jsem   v něm objevila něco   nověho.. Jeden z mým   nejoblíbenějších filmů..

Dost zajímavý a poutavý   filmek podle S.Kinga.A.Hopkins   byl ve své roli opět   výborný.U tohoto herce   nemám strach,že by mě   někdy zklamal.

Poutavý výkon sira Hopkinse   a velice zajímavý příběh   Stephena Kinga!

Film podle knihy Stephena   Kinga. U tohoto spisovatele   jsme zvyklí na napětí,   tajemno a příběhy s   překvapením. Ne úplně lze   do této charakteristiky   zařadit drama Srdce v   Atlantidě. Jedná se přesto   o zajímavý retrosnímek,   který nás zavede do   padesátých let. Hlavní   hrdina Bobby Garfield   přijíždí do městečka   svého dětství na pohřeb   spolužáka a kamaráda. Hned   na místě se dozvídá, že   je po smrti i jeho první   velká dětská láska -   Carol. Pomocí jeho vzpomínek   se dostáváme do padesátých   let a sledujeme jeho zážitky   z dětství. První lásku,   první políbení a i   setkání se záhadným Tedem   Brautiganem, který mu dá dar   na celý život a který mu   nikdo nemůže vzít. Přeci   jenom trochu tajemna a   záhadna příběh nabízí.   Pro mne však jsou   retrosnímky většinou   zážitkem a přinesl jej i   příběh Srdce v Atlantidě.

SIlný přátelský vztah mezi   mladým chlapcem a   zvláštním cizincem, který   se zabydlel v jejich domě   jako nájemník, který ho   naučí ovládat myšlenky a   připravovat se na budoucnost.   Odkud přišel a co je zač,   to nikdo neví, ale pouto s   chlapcem nepřetrhne nic na   světě. Dojemný film podle   předlohy Stephena Kinga, ač   by to jeden neřekl ani   omylem. Ale herecký výkon   Hopkinse opravdu moc moc fajn.   :-)

Vcelku zajímavý film   týkající se doby kdy se   začínalo zkoušet využití   lidí s paranormálními   schopnostmi provojenské   účely. A tak když se Bobby,   malý hrdina filmu, setká s   jedním takovým člověkem,   který se u nich ubytuje jako   podnájemík, vytvoří si k   němu cit, zvláště proto,   že nedávno ztratil otce a   matka mu nevěnuje dost času.   Z tohoto vztahu získá   nezapomenutelné zkušenosti,   které mu vydrží na celý   život. Anthony Hopkins v   zajímavé roli Teda   Brautigana, muže s   paranormálními schopnostmi.   Trochu jiný než jak si ho   většina pamatujeme z   Mlčení jehňátek.

Scénář byl zajímavě   zpracován na základě   románu literárního autora   Stephena Kinga, což znamená,   že bude mnohý od toho   očekávat další hororově   laděný příběh. Dojde   však ke zklamání. V tomto   je snímek tentokrát dosti   nevýrazný. Ono to bude tím,   že se spíše jedná o   charakterovou dramatizaci   přátelského vztahu mezi   starším cizincem a chlapcem.   Mnohé dovysvětlující   skutky v pozadí vyobrazuje   hojně, v tomto smyslu,   používaná retrospektiva a   hodně se také ve   vytváření iluzí a záhad   ponechává na fantazii   diváka. A tak není od věci   účelové použití různých   životních mouder. „Když   jsme mladí, zažíváme   chvíle takového štěstí,   že si až myslíme, že   žijeme na nějakém magickém   místě, jakým musela být   Atlantida. Potom vyrosteme a   naše srdce se rozlomí na   dvě části.“ Někdo v tom   vidí banální hlubinu,   někdo něco tajemně   skrytého. Snímek hodně   doufá v diváckou   představivost, a to nejvíce   na samém konci. Podání   cizince Anthonym Hopkinsem je   nakonec v jistém smyslu   strašidelné a ambivalentní   na to, aby bylo možné   vyvodit něco, co se vyvíjí   nebo je ve skutečnosti   nepoznané. Opravdu se   nepoznáváme jako skuteční   lidé nebo jsme pouze vedeni k   tomu, čím bychom mohli být?   Tady je ve sledu událostí   potřeba pozorně poslouchat   každé vyřčené slovo a   popřemýšlet nad tím.   Snímek ale své nedostatky   samozřejmě má. Hodně to   inklinuje v nerozhodnosti,   má-li se to přiklánět k   dramatizaci nebo k poetice.   Obojí jakoby zůstalo někde   na půli cesty. Každopádně   to alespoň náznak nějaké   celistvosti v jádru věci   má. Jen si to nepozorností   nenechat uniknout.