Sbohem Bafano

Trochu šokující podmínky   ve věznici, kde strácí se   lidskost, jde jen o to   přežít a v to co jste   věřili, nemá žádnou   váhu. Pokud se držíš   určitých pravidel je šance   na přežití, pokud né -   strácí život smysl.

Riziko podobných filmů   spočívá v jednostrannosti   – jasném rozdělení na   dobro a zlo, černé a bílé,   hrdiny a padouchy. Je to neduh   snad všech životopisných   filmů o politických   osobnostech, jejichž gloriola   je nedotknutelná. Jsou   prostě dokonalí. Nelson   Mandela je také dokonalý,   ušlechtilý, jeho dokonalost   a ušlechtilost promění i   zatvrzelého dozorce. Nikdo   nezpochybňuje, že apartheid   byl špatná věc, navzdory   tomu, že jedinými   původními obyvateli jižní   Afriky byli Křováci,   následování bílými   přistěhovalci. Snímek však   končí zářnými zítřky,   byť realita je úplně jiná   – zhoršení ekonomiky,   obrovská kriminalita.   Příčiny jsou určitě   mnohé a mnohé z nich jsou   historicky podmíněné,   možná jsou to jen porodní   bolesti, kterými si musí   tamní společnost projít.   Přesto je to realita, právě   tak jako zločiny Winnie   Mandelové, bývalé manželky   hrdiny, která s oblibou   nechávala své odpůrce   upalovat s pneumatikou kolem   krku. V poetických   závěrečných titulcích,   popisujících „další   vývoj“ hrdinů o tom není   ani zmínka. Výsledkem je   matný, schematický, naprosto   předvídatelný film, který   neklade žádné otázky a od   diváků nevyžaduje žádné   velké úsilí. Jako domeček   jedním tahem.