Šakalí léta

O muzikálové komedii Šakalí léta, kterou natočil jako svůj celovečerní debut Jan Hřebejk, se v době jejího uvedení v roce 1993 hovořilo i psalo takřka jako o věrozvěstovi nových obzorů polistopadové kinematografie. Výlučnost filmu byla dána především jeho žánrovým ukotvením - od nestárnoucích Starců na chmelu (1964) Ladislava Rychmana se v tuzemsku žádný muzikál v pravém slova smyslu nenatočil.
Scénář napsal Petr Jarchovský na motivy stejnojmenné povídky Petra Šabacha ze sbírky Jak potopit Austrálii (1986). Retrokomedie se odehrává v roce 1959 v pražských Dejvicích zastíněných symbolicky i skutečně socrealistickou budovou hotelu International s pěticípou hvězdou na špici. Bezproblémově poklidnou hladinu života zdejších rodičů, dětí, ale i číšníků, esenbáků, papalášů a jejich paniček rozčeří vpád rock'n'rollu personifikovaného výstředně ohozeným „cizincem odnikud" zvaným Bejby (pohybově výborného Martina Dejdara nazpíval Jan Kalousek).
Hřebejk s Jarchovským v komedii „o marném souboji častušky s Radiem Luxembourg" záměrně o 50. letech nevypovídají tak, jak je tehdy vnímali ti, kteří je prožili. Nahlížejí na tuto dobu již soudobou, a tedy zprostředkovanou a „idylicky" přetransformovanou optikou, díky níž mohou takřka abstrahovat od veškerých temných politických kontextů a soustředit se především na oslavu rajcovní muziky, generační rebelie a s ní spojené mladistvé touhy po svobodě.
Šakalí léta vedle klasických muzikálových scén výrazně využívají i estetiku videoklipu. Choreografie tanečních čísel přitom nezapře slavné vzory: úvodní rvačka mezi Dejvičáky a Suchdoláky připomene bitky Tryskáčů se Žraloky z West Side Story (1961), zaznamenat lze také několik přímých odkazů na Formanovy Vlasy (Hair, 1979). Bezprostřední „hanspaulskou" pečeť snímku dodávají písničky Ivana Hlase, jenž napsal hudbu i texty a několik jich nazpíval místo Jakuba Špalka, představitele číšnického učně Edy.
Čtyřmi Českými lvy oceněný muzikál se v pozdějších letech dočkal i několika jevištních adaptací.

Tomáš Seidl
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016

Námětem pro celovečerní filmový debut šestadvacetiletého režiséra Jana Hřebejka se stala stejnojmenná „pamětnická“ povídka Petra Šabacha z knihy Jak potopit Austrálii. Originální muzikálová komedie je situována do Dejvic konce 50. let, žijících poklidně svým „maloměstským“ způsobem ve stínu rudé hvězdy na špici hotelu Internacional. Do světa rodičů, náruživě žijících všedními starostmi, aby zaplašili tíži doby, a jejich ratolestí, jejichž tušení „světa venku“ podporuje exotický obsah popelnic zmíněného hotelu, vtrhne jednoho dne mladík Bejby. Nevinný pra-chuligán svým výstředním oblečením a vášní pro nezvyklé rokenrolové rytmy způsobí pozdvižení – mládež je nadšena a rodiče si zoufají. I když svérázný prorok je nakonec zničen (podobně jako mnoho jiných, kteří ukázali cestu), pro generaci kluků znamená jeho zjevení klíčový obrat v jejich životě.

Jan Hřebejk, inspirován Vlasy M. Formana, svou výpověď o 50. letech spojuje s výraznou videoklipovou stylizací. Základní dějová linie se zcela přirozeně rozvíjí i v písních a suverénně realizovaných tanečních číslech. Zásluhu na zdařilém výsledku má spolupráce kameramana Jana Malíře, choreografa Josefa Prouzy a autora písní Ivana Hlase. Vesměs přesně obsazeným hereckým představitelům dominují Jakub Špalek, Martin Dejdar a Josef Abrhám. Zdařilý muzikál přijemně překvapil a nadchl řady příznivců. Získal Českého lva za nejlepší film roku 1993.

Zdroj: ČT

Píše se rok 1959. Byla to doba chudoby a politického temna. Doba, kdy se rodiny poprvé scházely před televizní obrazovkou, kdy děti sbíraly balíčky od amerických cigaret a kdy mnozí hledali únik ze socialistické přítomnosti. Když jednoho letního dne přijede do poklidného maloměstského života pražských Dejvic výstřední mladík říkající si Bejby, nepřiveze s sebou jen kytaru a barevné košile, ale také rokenrolovou revoluci. Nečekaně tak zasáhne do života několika místních mladých lidí. Úspěšnou muzikálovou komedii o svobodě, nezávislosti, rudé hvězdě a rokenrolu natočil jako svůj filmový debut Jan Hřebejk.

Námětem pro celovečerní filmový debut šestadvacetiletého režiséra Jana Hře-bejka se stala stejnojmenná "pamětnická" povídka Petra Šabacha z knihy Jak potopit Austrálii (Československý spisovatel, 1986). Petr Jarchovský, režisérův spolužák z.gymnázia a z katedry dramaturgie a scenáristiky pražské FAMU, scénářem Šakalích let absolvovaL Originální muzikálová komedie je situována do Dejvic konce 50. let, žijících poklidně svým "maloměstským" způsobem ve stínu rudé hvězdy na špici hotelu Internacional. Do světa rodičů, náruživě žijících všedními starostmi, aby zaplašili tíži doby, a jejich ratolestí, jejichž tušení "světa venku" podporuje exotický obsah popelnic zmíněného hotelu vtrhne jednoho dne mladík Bejby. Nevinný pra-chuligán svým výstředním oblečením a vášní pro nezvyklé rokenrolové rytmy způsobí pozdvižení; mládež je nadšena a rodiče si zoufají. I když svérázný prorok je nakonec zničen (podobně jako mno-ho jiných, kteří ukázali cestu), pro generaci kluků znamená jeho zjevení klíčový obrat v jejich životě. - Postava "muže odnikud", který pouhou svou existencí otřese starými pořádky a který.odhalí pod hladkým povrchem jejich lživost, nenáleží jen westernu, ale i muzikálu (např. Starci na chmelu Ladislava Rychmana nebo Vlasy Miloše Formana, k nimž Hřebejk přirozeně odkazuje). Bejby ztělesňuje sen o svobodě a nezávislosti, jehož potřebu má každá genera-ce; proto je Hřebejkův film aktuální zvláště pro mladé publikum. .Šakalí léta nelze chápat jako "realistickou" výpověd' o 50. letech nebo jim vyčítat, že ostnaté dráty komunistických koncentráků ponechávají pouze na okraji příběhu. Tvůrci si vypomohli "banálními" motivy, zprostředkovávajícími emotivní linii vyprá-věni (pohnutá doba očima dítěte, milostné peripetie nekorunovaného šéfa dejvické party, číšnického pomocníka Edy); svým uchopením tématu se však zařazují mezi mladou generaci tvůrců souznících rozličnými způsoby s módním postmodernismem. Hřebejk komunikuje "po česku" s modelem amerického komerčního filmu, přiznané inspirace mu však nebrání ve vytvořeni kompaktního celku. Formanovskou syrovost (zvláště ve scénách s klučičími neherci) spojuje s výraznou videoklipovou stylizací (taneční čísla), podporující smyslem pro vizuální metaforiku. Zásluhu na zdařilém výsledku má spolupráce kameramana Jana Malíře, choreografa Josefa Prouzy a autora písní Ivana Hlase. Vesměs přesné obsazeným hereckým představitelům dominuje Jakub Špalek (Eda) a Josef Abrhám (Prokop)

Autor/Zdroj: /Filmový přehled