Q

Laurent Bouhnik se snímkem Q řadí do linie filmů zkoumajících propojení fyzické lásky a vnímání pocitů. „Studii" mu umožňuje realizovat mladá krasavice Cécile, která jako dokonalé ztělesnění vášně zasáhne do života mnoha lidí.
Pokud by se Bouhnik měl se svým filmem někam zařadit, zvolil by linii filmů, jako jsou Korida lásky (Ai no korida/L'empire des sens, 1976) Nagisy Óšimy, snímek bratrů Mitchellových Za zelenými dveřmi (Behind the Green Door, 1972), Intimita (Intimacy, 2000) Patrice Chéreaua nebo Devět písní (9 Songs, 2004) Michaela Winterbottoma. Snímek je zosobněním jeho přesvědčení, že mainstreamový film se jako jedno z mála umění prudérně vzpírá zobrazování lásky a pohlavního aktu, když se ptá: „Je film uměním srabů?", a kinematografii staví do protikladu výtvarnému umění či poezii.
Hlavní postavou je dvacetiletá svobodomyslná Cécile, která podle režiséra symbolizuje vášeň (podobně jako Návštěvník v Pasoliniho Teorémě /Teorema, 1968), jež ráda nabourává tabu a překračuje společenské normy. Všichni jí podlehnou. Vztah k Cécile propojuje několik ústředních postav snímku, zejména cudnou Alice, jež by ráda dala průchod své lásce, ale kvůli přísným rodičům (a víře v Boha) nemůže, nebo manželský pár, který má problém se sexem kvůli blíže nedefinovanému ženinu traumatickému zážitku. Cécile, jež už od počátku tahá za nitky, se postará o to, aby se všechny postavy kolem ní konečně našly.
Bouhnik věnoval film Cyrilu Collardovi (francouzský spisovatel, básník, herec a filmař, který zemřel ve věku 35 let na AIDS) a všem, „kteří stále věří, že láska něco znamená". Vzhledem k počtu a povaze sexuálních scén by se mohlo zdát, že režisér toto věnování mínil jako velkou ironii. Vysvětlení je ale docela jednoduché, neboť pro Bouhnika jsou láska a sexuální akt neoddělitelné. Láska je cit, jenž zamilovaný pár neovladatelně „zachvátí, až si nebudou přát nic jiného než se rozpustit a navzájem splynout". A navíc, jak film implikuje - sex (nebo snad láska?) je magická síla, která pomáhá člověku odhalit jeho pravé já. Nesimulované sexuální scény vnímá režisér jako přirozenou součást snímku a odmítá je vidět jako obscénní nebo nemorální, přičemž mnohem větší důraz klade na ženský pohled na sex a lásku. To je patrné zejména v intermezzech odehrávajících se v dámské sprše, kde spolu „anonymní" ženy probírají své milostné životy.

Eva Chlumská, LFŠ 2014