Přízrak svobody

Svérázný a hodně bizarně ujetý snímek ve   filmografii Luise Buñuela. Tady vše funguje   přesně naopak! Absurdnost největšího kalibru!   Životy jednotlivých postav jsou propleteny do   celistvého příběhu vskutku originálním   způsobem, jakoby snímek byl natočen v jednom   záběru a každý herec předával štafetu   dalšímu aktérovi a ten dále rozvíjel tento   surrealisticky bláznivý výtvor. Některé   situace jsou fakt neskutečně šílené, zejména   v malém hotelu scéna s mnichy a dalšími jeho   obyvateli. Těžko popisovat, tohle se musí   vidět, aby si na to každý divák udělal názor   svůj. Škoda, že ke konci už tempu trochu   dochází dech, i tak si ale myslím, že těžko   hledat ve francouzsko-italské produkci podobný   flák. S trochou nadsázky se dá toto dílo   přirovnat k některým kouskům Davida Lynche.

Něco tak absurdně šíleného se jen tak nevidí   a rozhodně to pobaví. Scénka se záchody u   jídelního stolu a hledání holčičky, která   tam je, to jsou věci, na které jen tak   nezapomenu. Je vydět jak se pan režisér   vyžívá v ukazování absurdity našich   zavedených konvencí, nad kterými se už ani   nepozastavujeme. Vezme to celé tak vyhroceně do   absurdna, že zůstává rozum stát a chvílemi   máte opravdu pocit, že jste se zbláznili.

Kdybych mohl, udělil bych tomuto filmu bodů   dvacet namísto deseti. Řekl bych, že je to   ještě lepší verze jiného Buňuelova filmu:   Nenápadného půvabu buržoazie. Vystupují zde   skoro titíž herci, dokonce i táž Molierova   busta se tu mihla. V provokativnosti, v snovosti a   ve zdánlivé "nepochopitelnosti" nemohl   Luis Buňuel snad vystoupat výš. Ve filmu jako   obvykle neuniknou pozornému čtenáři   Buňuelových pamětí jeho vlastní názory,   preference a posedlosti. Na příkladech ztracené   holčičky, která se neztratila, na vraždícím   básníku, který byl odsouzen k smrti, ale   svobodný opouští soudní budovu a ještě   rozdává autogramy obdivovatelkám, nebo na   příkladu večírku, kde všichni hosté sedí na   záchodových mísách a kvůli jídlu a pití   odcházejí nenápadně do separátní   místnůstky - na těchto příkladech Buňuel   ukazuje, že mravy a zákony jsou relativní a   často úplně zvrácené a absurdní, a že se   jimi společnost řídí jen setrvačnou silou   zvyku, pod jehož vlivem si nevšímá věcí   jinak zcela očividných. Skvělé dílo.