Překonat sám tisíce mil

U filmů Yimou Zhanga,   odehrávajících se v   současnosti, oceňuji   především hlubokou   lidskost. Tento film není   výjimkou, ale pocity   vyvolané tímto příběhem   nebyly až tak hluboké, aby   se dostaly až do mého nitra   a „zaryly se mně pod   kůži“. Mimo emotivní   vztah otce a syna, který je   univerzální a může se   samozřejmě odehrávat   kdekoliv na světě, je zde   jemně ukázána rozdílnost   obou kultur. Hlavně co se   týká projevování citů.   Japonskou náturu plně   vystihují slova napsaná v   dopise umírajícího syna:   „Lidé nikdy nerozuměli mé   posedlosti lidovou operou. Byl   jsem jí přitahován,   protože odráží můj   vlastní život. Dospěl jsem   ke zjištění, že já jsem   ten herec za tou maskou…“   Pro evropského diváka má   film i jeden naučný efekt.   Lidé, kteří nedokáží   rozpoznat Japonce od   Číňana, což je   nepochopitelné, a jejich   rozdílné jazyky jim   splývají v jedno, což je   ještě nepochopitelnější,   mají možnost přímého   srovnání. Že tomu tak je se   ani nedivím, protože   většina diváků   upřednostňuje filmy s   dabingem a tudíž nejsou v   „obraze“. Jeden takový   příklad z praxe. Ve   vietnamském obchodě se malá   holčička ptala své matky   jakou řečí mluví   prodavači mezi sebou. Matka   jí odpověděla, že po   japonsky. Co však s tím?