Přátelé bermudského trojúhelníku

POZOR SPOILER

Na světové konferenci o záhadném trojúhelníku je i doktor Kadeřábek. Ten si přivedl tři svědky.

Tramvaj do Poděbrad
Na poště dochází k loupeži. Mladý lupič se napakuje a utíká.
Tramvajáka Arnošta opět přemluví, aby vzal službu a jel tramvají za ty které vypadly. A on jede. V tramvaji je spousta zajímavých lidí. Nejvíce asi pán se slivovicí. Nu a náš lupič z pošty. Přistoupí fandové Sparty. Udělají rambajz a zase vystoupí. Pak je třeba tramvaj tlačit. Cestují to udělají. Nato jsou tu zase fandové Slávie. Nakonec v tramvaji zbude jen děda se slivkou, zpěvák a lupič. Také černoch s velkým psem a najednou lupič tasí pistoli a nutí řidiče jet. A Tramvaj se po delší jízdě ocitne v Poděbradech, kde ani nejsou koleje…

Expres do Bratislavy
Kája Jindříšek toho má opravdu hodně. Pracuje na úřadě a úplatky nebere. Za to je plísněn manželkou, které dává na domácnost málo peněz. Jednoho dne, když strašně spěchá se z mostu v Praze dostane mžikem oka do Bratislavy. A pak znova a pak zase. Nikdo mu to nevěří, a tak na to vlítne komise. A i ta zažije tento zázrak. Vysvětlit to však nemůže. Nu a Kája se rozhodně z toho vytěžit peníze. Založí cestovku, kterou vozí lidi. Jenže časem to dostane malý háček…

Linka do Prahy
V dopravním letadle cestuje mladík, který rád fotografuje. Let je to zcela normální, ale jen do té doby, kdy se zde zničehonic objeví Galileo Galilei a pronese svou památnou větu „Eppur si muove!“
Nikdo neví, jak se tam vzal ani kde zmizel. Je třeba to tedy celé ututlat. To ovšem nechce onen mladík, a běhá postupně za všemi cestujícími, aby o tom vypovídali. Jenže nikdo nechce a každý má pro to své důvody…

Trojici debutantských povídek sjednocuje myšlenka záhad - původně bermudský trojúhelník s tajemnými úkazy se začal přesouvat a lze jej vystopovat kdekoli na světě, včetně českého a slovenského území. I tady totiž dochází k nevysvětlitelným přesunům v prostoru a čase. V první povídce Tramvaj do Poděbrad (r. Václav Křístek) se tento dopravní prostředek, putující noční Prahou, v závěru ocitá v Poděbradech. Dějová linka noční jízdy Prahou je doplněna a rozvíjena motivem prchajícího lupiče a tvoří příležitost pro předvedení několika scének s nádechem komunální satiry. Druhá povídka Expres do Bratislavy je prostá - Dosud neúplatný a poctivý úředník OPBH, jehož práce je sabotována nečinností party údržbářů, se při cestě do práce přenese i se svou škodovkou z pražského Mánesova mostu do Bratislavy. Jelikož se to opakuje, je nucen zvýšené náklady za zpáteční cesty kompenzovat odnášením materiálu z vlastní práce. Když vědci odmítnou uznat jeho zvláštní schopnosti, využije je po svém — zakoupí mikrobus a začne provozovat „superexpres" Praha — Bratislava. Závěrečná povídka rozvíjí nápad "Galileo Galilei se objeví na palubě letadla Bratislava — Praha". Konfrontace jednání cestujících, kteří postupně z konformismu popírají existenci záhadné události, se známým Galileiho výrokem, jímž zůstal věrný své pravdě, se odehrává jen v rovině konstatování.

Zdroj: Film Europe Media Company

S pojmem debut jsme si již zvykli spojovat filmy, které se v ničem neliší od průměru naší kinematografie, pro který Jaroslav Boček již před lety použil označení „malý český film". Aby nebylo sporu o kvalitě toho, co toto na první pohled sympaticky působící slovní spojení označuje, vzápětí do-dal, že se nevyplatí ani umělecky, ani politicky, ani ekonomicky. To bohužel platí stále, i když vnější tvář kinematografického průměru se proměnila. Od nových adeptů režisérské profese je ale mnohem logičtější očekávat filmy, které — když nic jiného — alespoň zvíří stojaté vody, které možná nebudou signalizovat rovnou zrod nových výrazných autorských osobností, avšak přinejmenším přinesou trochu osobitého výrazu v obsahu i formě a snahu vybočit ze středního proudu.

České debuty 70. a 80. let většinou vzbuzovaly a vzbuzují smíšené pocity. Debutující režiséři se často museli spokojit s formou povídkového triptychu, který se ukázal jen jako podmínečně vhodný: na rozdíl od literatury, kde se výběru vhodné formy meze nekladou — záleží jen na schopnostech a naturelu tvůrce, ve filmu je nutná orientace na zvládnutí celovečerní metráže. Forma povídky je jen z nouze ctnost: pokud nevyrůstá z vnitřních potřeb autorů, nemusí průkazně doložit schopnosti mladých režisérů. I to je příčinou toho, že žádný z povídkových debutů uplynulých let (např. Jak rodí chlap, Plaché příběhy), neprokázal podstatný tvůrčí přínos ani nevzbudil nadšení kritiky. Základní důvod tkvěl již ve scénářích, které se ukázaly jako neinspirativní a neodpovídající naturelu debutantů.

Předchozí úvahy jsou šířeji koncipovaným úvodem k recenzi nového povídkového filmu debutujících režisérů, pokládám totiž za nutné zdůraznit momenty, které jsou tak důležité v počátcích umělecké dráhy. Film PŘÁTELÉ BERMUDSKÉHO TROJÚHELNÍKU na mě ostatně působí dojmem v některých dílčích aspektech sympatickým, i když vcelku není prost již tradičních znaků debutu a rozhodně nepřináší nic nového a převratného. Autoři scénáře (František Ringo Čech, Jiří Just, Petr Novotný) využívají dnes již módního prvku sci-fi (přestěhování tajemného bermudského trojúhelníku do Československa), který je však nutno považovat spíše za ozvláštňující než významotvorný. Signalizuje vcelku sympatickou snahu vytvořit divácky atraktivní film a přitom neopustit žhavou půdu současnosti. V jednotlivých povídkách tento sci-fi prvek zaujímá rozdílnou roli, od počátečního impulsu k závěrečné pointě.

V první povídce Tramvaj do Poděbrad (r. Václav Křístek) se tento dopravní prostředek, putující noční Prahou, v závěru ocitá v Poděbradech. Jde tedy o prostinkou pointu, která by na mnoho nevystačila. Dějová linka noční jízdy Prahou je proto doplněna a rozvíjena motivem prchajícího lupiče a tvoří příležitost pro předvedení několika scének s nádechem komunální satiry. Přičteme-li převažující herecké figurkaření (snad kromě Martina Dejdara a Františka Husáka) a vůbec nezapadající extempore Jiřího Helekala, není téměř co hodnotit. Křístek si byl těchto nedostatků zřejmě vědom, a proto položil důraz na evokaci atmosféry nočního velkoměsta a zejména postupné narůstání napětí při podivné noční jízdě. Napětí vyrůstá z dobře odpozorovaných střípků reality, kamera (Antonín Holub) funkčně střídá detaily i velké celky a používá i zkreslujícího objektivu. Křístkovi se tak vcelku daří diváka zaujmout a odvrátit jeho pozornost od očekávané závěrečné pointy. Kladnou stránku první povídky lze tedy vidět v realizačním přínosu — je v mnohém poučný i pro zkušenější režiséry, kteří se s nemastnými neslanými výsledky pokoušejí např. o kriminální žánr.

Jan Prokop, režisér druhé povídky Expres do Bratislavy, se nejvíce přiblížil rozměrům aktuální společenské výpovědi, aniž by však sklouzl k popisnosti či polopatismu. Fabule povídky je prostá: Dosud neúplatný a poctivý úředník OPBH, jehož práce je sabotována nečinností party údržbářů, se při cestě do práce přenese i se svou škodovkou z pražského Mánesova mostu do Bratislavy. Jelikož se to opakuje, je nucen zvýšené náklady za zpáteční cesty kompenzovat odnášením materiálu z vlastní práce. Když vědci odmítnou uznat jeho zvláštní schopnosti, využije je po svém — zakoupí mikrobus a začne provozovat „superexpres" Praha — Bratislava. Nadpřirozená schopnost ho však opouští. V závěru si uvědomuje, že se stal stejným pragmatikem jako ostatní lidé...

V příběhu samozřejmě není — ani být nemůže — nějaká zvláštní hodnota Prokopovy práce. Pod-statná je totiž optika, s níž svůj příběh nahlíží. Fantastická schopnost hrdinova je jen jednou z všedních absurdit v příběhu zřetězených (nic nedělající údržbáři, malíř, bydlící na OPBH z důvodu neobyvatelnosti vlastního bytu aj.) a zejména katalyzátorem jeho postupného přerodu v „normálního" současníka. Absurdní nadsázka nepřerůstá v samoúčelnost i proto, že příběh je vlastně koncipován jako sen, z něhož se hrdina v závěru probouzí — jeho pohled na visící uniformu superexpresního taxikáře však vzápětí tento dojem ruší. Tato závěrečná pointa stanovuje závažnost předvedené morality.

Prokopovu povídku považuji za nejzdařilejší: ke kladům lze připojit i dobře zvládnutou gradaci příběhu a výkon Jána Zachara v hlavní roli, který svou propracovaností, s níž ztělesnil reálný typ hrdiny, vybočuje z úrovně ostatních herců. Měl samozřejmě dostatek prostoru i oporu ve scénáři a režijní koncepci — hrdinův vývoj, společensky podmíněný, je největší devízou ve srovnání s ostatními povídkami.

Závěrečná povídka Petra Šíchy (Linka do Prahy) bohužel představuje nevyužitou příležitost. Šícha v řadě aspektů sestoupil na úroveň, představovanou zejména televizními mikrokomediemi. Základní nápad (Galileo Galilei se objeví na palubě letadla Bratislava — Praha) je rozvíjen jen mechanicky, bez významové gradace. Konfrontace jednání cestujících, kteří postupně z konformismu popírají existenci záhadné události, se známým Galileiho výrokem, jímž zůstal věrný své pravdě, se odehrává jen v rovině konstatování. Výstupy jednotlivých svědků zůstávají na úrovni komunální satiry (např. náměstek v podání Leoše Suchařípy), v hereckém ztvárnění hypertrofuje figurkaření. Hrdina sice chvályhodně usiluje o dokázání pravdy až do otevřeného konce, chybí však sjednocující princip, podobenství postrádá hloubku. Kontrast s Prokopovou povídkou je dosti markantní.

Povídky jsou spojeny vcelku vtipnou sekvencí mezinárodního kongresu o bermudském trojúhelníku, na němž hrdinové jednotlivých povídek představují své příběhy jako důkazy pro hypotézu o přestěhování trojúhelníku do Československa. Jejich věrohodnost není bohužel shledána — je dílem až závěrečné pointy filmu.

Jako typický znak debutu byla shledána nevyrovnanost včetně žánrové (tajemný příběh, moralita, podobenství). Otázku žánru však nepovažuji za rozhodující, těžko ji vyčítat režisérům, kteří mají odlišné sklony, přičemž komediální žánr patří k nejobtížnějším. K již uvedeným dílčím kladům je rozhodně třeba přiřadit kameru Antonína Holuba, který se blýskl hlavně v první povídce, kde byl důraz kladen na atmosféru; nezanedbatelný je i jeho podíl na celkově svižném obrazovém ztvárnění celého snímku. Atraktivnost i stylotvornost je ostatně typickým příkladem současných mladých kameramanů — za všechny lze jmenovat Vladimíra Smutného nebo Otu Kopřivu. Samostatné hodnocení by zasloužila hudba Daniela Fikejze, dalšího — a nejúspěšnějšího — debutanta tohoto filmu. Fikejz se svou skupinou nejen vytvořil pravou filmovou hudbu, přísně funkční a vázanou na obsahovou a stavební strukturu snímku (napětí, gradace), ale i využil tvůrčím způsobem odlišné hudební styly, dokonce i dechovku (o tom Daniel Fikejz blíže hovoří v Gramorevui).

Nemá smysl dělat dalekosáhlé závěry z jediného debutu — tím spíše, že na dílčí klady i zápory bylo upozorněno. Přestože je nutno trvat na požadavku, že debut prostě musí průkazně vypovídat o talentu, nelze opomíjet ani nepříznivé klima, které debutanty při jejich prvních krocích často v uplynulých letech provázelo a které nemohli ovlivnit. Mnohdy šlo jen stěží překročit hranice, působící objektivně jako limitní pro prosazení talentu s jeho vlastními představami (Pavučina). A nelze zjednodušeně a alibisticky říkat, že skutečný talent se prosadí přes všechny překážky. Na straně druhé mějme na paměti, že i někteří z dnešních renomovaných tvůrců dosáhli parametrů autorské výpovědi až ve svých pozdějších filmech. Přátelé bermudského trojúhelníku naznačují jen dílčí kvality debutantů, zejména po stránce realizační. Bezpečná znalost řemesla není ovšem nic víc než samozřejmost. Skutečnou režisérskou „zkouškou dospělosti" Přátelé rozhodně nejsou, jen značně krotkým příslibem.

ŘEZÁČ, Václav. Debut? Scéna. 1988, roč. 13, č. 16, s. 5.

Na VIII. Světovém kongresu Přátel bermudského trojúhelníku vystoupí docent Kadeřábek s novou hypotézou: trojúhelník s výskytem záhadných úkazů se stěhuje. Své tvrzení dokládá třemi příklady mimořádných přesunů v prostoru a čase.