Posedlost

Ranné stadium italského   neorealismu. Sympatická je   právě civilnost herců i   prostředí, pečlivě   komponované záběry,   přesvědčivý představitel   hlavní role. Nadměrná   délka filmu není u   Viscontiho nezvyklá, tady ale   docela škodí. Výborná byla   první půlka, kde se   houfovaly zlověstné signály   budoucího zločinu, v   dalším se ale už dalo   krátit. Příběh samotný je   známý z románu i   pozdějšího filmu Pošťák   zvoní vždycky dvakrát, ale   jeho předobraz se dá   rozpoznat už v Zolově Tereze   Raquinové. Tady je ale   logicky výraznější   sociální podtext, motivem k   vraždě není jen sexuální   touha, ale u Giovanny hlavně   strach z chudoby, snaha   změnit společenskými   poměry přisouzený osud.   Působivé, jen příliš   dlouhé.