Polisse

Máte práci, která s vámi   nechodí domů a při zpětné   inventuře dne se vám občas   prožene hlavou maximálně   myšlenka, jestli jste všude   zhasli, zamkli? Tak v   pařížském policejním   oddělení péče o děti ji   nemají, nenosí si ji do   svých domovů v aktovce, ale   pod kůží a její náplní   je špína, špína a zase   špíná... a uklizeno nebude   nikdy. Jak se s tím vyrovnat?   Kde čerpat sílu pro každý   nový den, který přinese jen   další její nános, a co   dělat, když ani domov nemá   pevnou kotvu, protože osobní   život není vůči pracovní   frustraci imunní? Možná   náhradní rodina složená z   pracovního týmu - která   rozumí rozčarování z   každodenní bezmoci a nebo se   dovede společně radovat z   malého vítězství nad ní   (krásná, spontánně   působící scéna s tancem,   kde je vysloveně cítit ten   přetlak, který musí ven),   aby se poté znovu nechala   spoutat smutkem z nemožnosti   změnit svět - se pro mnohé   může stát jediným   útočištěm... i tam jsou   však jedinci s vyšší   citovou zainteresovaností   ohroženi více, než   ostatní. Ani koncový pohled   na zářijovou ulici plnou   dětí zde není úlevný,   vybízí k myšlence, kolik se   na ní namátkou pohybuje   dětí, stravovaných strachem   z vlastních příbuzných...   Spokojenost s realistickým   zpracováním a hereckými   výkony mírně kalila trochu   zbytečně vygradovaná   hysterie (ač výtečně   zahraná), skóre však   vyrovnala veselá scéna s   chytrým mobilem, nesrovnala   jsem se jen s podružnou   epizodou okolo policejní   fotografky, jejíž postava   mě celou dobu neskutečně   iritovala, holt každý není   Clint Eastwood a měl by si   uvědomit, že jeho místo je   jen na jedné natáčecí   straně, což není úplně   špatná zpráva, někdo nemá   co dělat na žádné z nich   ;-)

Ochrana dětí
Francouzský snímek Polisse   ukazuje každodenní práci   policie z oddělení ochrany   dětí.Proto ve své podstatě   je film sám o sobě   zajímavý.Osobně mě snímek   moc neoslovil.Snad kvůli   tomu,že ve filmu nebyl   vlastně nikdo v popředí a   vše se točilo stejnou měrou   na všechny členy   týmu,kteří se všichni   společně hádali,nebo se   bavili.Připadalo mě to pak   více neosobní.
Polisse ale rozhodně   není špatný film,ale minul   mě.

Pár dnů na pařížském policejním oddělení péče o dě
Příslušníci tohoto   specializovaného oddělení   stíhají většinou dospělé   osoby, kteří nějakým   způsobem zneužívají děti   - je jedno, jestli svoje nebo   cizí. Povětšinou se jedná   o pachatele sexuálních   trestných činů na dětech,   dále o osoby zanedbávající   povinnou péči a v   neposlední řadě o téměř   nepříčetné magory, kteří   provádí fyzické násilí na   svých partnerech i dětech.   Členové speciálního   policejního týmu jsou v   jednom kuse pod tlakem,   neustálý kontakt se   nejhorší lidskou špínou se   na nich projevuje tak, že se   stávají sami magory.   Výbušnými, nervózními,   věčně napruženými a tak   není divu, že se jim hroutí   partnerské vztahy, rodiny.   Nevím, zda uchazeči o   policejní posty ve Francii   procházejí psychologickými   testy, ale z tohoto oddělení   by asi nikdo neprošel. Navíc   - občas film zavání   amatérismem -   "-jedeme" -   "nezapomeň pistoli"   - "vezmi želízka"   - "sakra, proč tu   nemáme auto" - zrovna   tohle mi připadalo jako   pseudokomedie (pokud policie   vyjíždí k zásahu, měla by   tady platit standardní   pravidla a schémata, co kdo   udělá, co kdo bude   zajišťovat, jaké   prostředky s sebou berou,   ...). Režisérka Maïwenn se   obsadila do role "osoby z   venku" - tedy fotografky,   která má zdokumentovat   práci tohoto speciálního   policejního sboru. Čekal   jsem, že nějak intenzivněji   zasáhne do děje, že třeba   uvidíme pár jejích   fotografií (aspoň při   závěrečných titulcích),   ale kromě zesilujícího   citového vztahu s   vznětlivým policistou Fredem   byla v podstatě osobou v   pozadí.
Suma sumárum   tento film nijak neodsuzuji,   pojaté téma skvělé, na   spoustu diváků určitě   silně působivé, avšak   provedení na mne působilo   poněkud rozpačitě a ne   vždy úplně přesvědčivě.

Zásady mě nijak zvlášť   nezasáhly. Místo krimi   příběhu servírují   téměř polodokumentární   formou život příslušníků   odboru policie na ochranu   mládeže jednoho severního   předměstí Paříže.   Členové brigády tvoří   nesourodou skupinku lidí,   kteří podle mého názoru   nepřirozeně a neadekvátně   reagují na jednotlivé   případy dětí. Jejich   nervní reakce na rozhodnutí   představeného, ale i hádky   mezi jednotlivými členy,   jsou přehnané. Když se   dozví, že v nemocnici se   jeden malý chlapec dostal z   nejhoršího, uspořádají v   oblíbeném bistru   pokračování muzikálu   Chorus Line v plné parádě.   Příslušníci policie jsou   větší psychopati než   lidé, které obviňují ze   zločinů a přestupků.   Vyniká zejména postava   míšence Freda, který to   evidentně nemá v hlavě v   pořádku. Celkově na mě   příběh působí   nepřirozeně a   vykalkulovaně. To mě moje   oblíbená Maïwenn zklamala.