Polisse

Pár dnů na pařížském policejním oddělení péče o dě
Příslušníci tohoto specializovaného   oddělení stíhají většinou dospělé osoby,   kteří nějakým způsobem zneužívají děti -   je jedno, jestli svoje nebo cizí. Povětšinou se   jedná o pachatele sexuálních trestných činů   na dětech, dále o osoby zanedbávající   povinnou péči a v neposlední řadě o téměř   nepříčetné magory, kteří provádí fyzické   násilí na svých partnerech i dětech. Členové   speciálního policejního týmu jsou v jednom   kuse pod tlakem, neustálý kontakt se nejhorší   lidskou špínou se na nich projevuje tak, že se   stávají sami magory. Výbušnými, nervózními,   věčně napruženými a tak není divu, že se   jim hroutí partnerské vztahy, rodiny. Nevím,   zda uchazeči o policejní posty ve Francii   procházejí psychologickými testy, ale z tohoto   oddělení by asi nikdo neprošel. Navíc - občas   film zavání amatérismem - "-jedeme" -   "nezapomeň pistoli" - "vezmi   želízka" - "sakra, proč tu nemáme   auto" - zrovna tohle mi připadalo jako   pseudokomedie (pokud policie vyjíždí k zásahu,   měla by tady platit standardní pravidla a   schémata, co kdo udělá, co kdo bude   zajišťovat, jaké prostředky s sebou berou,   ...). Režisérka Maïwenn se obsadila do role   "osoby z venku" - tedy fotografky,   která má zdokumentovat práci tohoto   speciálního policejního sboru. Čekal jsem, že   nějak intenzivněji zasáhne do děje, že třeba   uvidíme pár jejích fotografií (aspoň při   závěrečných titulcích), ale kromě   zesilujícího citového vztahu s vznětlivým   policistou Fredem byla v podstatě osobou v   pozadí.
Suma sumárum tento film nijak   neodsuzuji, pojaté téma skvělé, na spoustu   diváků určitě silně působivé, avšak   provedení na mne působilo poněkud rozpačitě a   ne vždy úplně přesvědčivě.

Zásady mě nijak zvlášť nezasáhly. Místo   krimi příběhu servírují téměř   polodokumentární formou život příslušníků   odboru policie na ochranu mládeže jednoho   severního předměstí Paříže. Členové   brigády tvoří nesourodou skupinku lidí,   kteří podle mého názoru nepřirozeně a   neadekvátně reagují na jednotlivé případy   dětí. Jejich nervní reakce na rozhodnutí   představeného, ale i hádky mezi jednotlivými   členy, jsou přehnané. Když se dozví, že v   nemocnici se jeden malý chlapec dostal z   nejhoršího, uspořádají v oblíbeném bistru   pokračování muzikálu Chorus Line v plné   parádě. Příslušníci policie jsou větší   psychopati než lidé, které obviňují ze   zločinů a přestupků. Vyniká zejména postava   míšence Freda, který to evidentně nemá v   hlavě v pořádku. Celkově na mě příběh   působí nepřirozeně a vykalkulovaně. To mě   moje oblíbená Maïwenn zklamala.

Máte práci, která s vámi nechodí domů a při   zpětné inventuře dne se vám občas prožene   hlavou maximálně myšlenka, jestli jste všude   zhasli, zamkli? Tak v pařížském policejním   oddělení péče o děti ji nemají, nenosí si   ji do svých domovů v aktovce, ale pod kůží a   její náplní je špína, špína a zase   špíná... a uklizeno nebude nikdy. Jak se s tím   vyrovnat? Kde čerpat sílu pro každý nový den,   který přinese jen další její nános, a co   dělat, když ani domov nemá pevnou kotvu,   protože osobní život není vůči pracovní   frustraci imunní? Možná náhradní rodina   složená z pracovního týmu - která rozumí   rozčarování z každodenní bezmoci a nebo se   dovede společně radovat z malého vítězství   nad ní (krásná, spontánně působící scéna   s tancem, kde je vysloveně cítit ten přetlak,   který musí ven), aby se poté znovu nechala   spoutat smutkem z nemožnosti změnit svět - se   pro mnohé může stát jediným útočištěm...   i tam jsou však jedinci s vyšší citovou   zainteresovaností ohroženi více, než ostatní.   Ani koncový pohled na zářijovou ulici plnou   dětí zde není úlevný, vybízí k myšlence,   kolik se na ní namátkou pohybuje dětí,   stravovaných strachem z vlastních   příbuzných... Spokojenost s realistickým   zpracováním a hereckými výkony mírně kalila   trochu zbytečně vygradovaná hysterie (ač   výtečně zahraná), skóre však vyrovnala   veselá scéna s chytrým mobilem, nesrovnala jsem   se jen s podružnou epizodou okolo policejní   fotografky, jejíž postava mě celou dobu   neskutečně iritovala, holt každý není Clint   Eastwood a měl by si uvědomit, že jeho místo   je jen na jedné natáčecí straně, což není   úplně špatná zpráva, někdo nemá co dělat   na žádné z nich ;-)

Ochrana dětí
Francouzský snímek Polisse ukazuje každodenní   práci policie z oddělení ochrany dětí.Proto   ve své podstatě je film sám o sobě   zajímavý.Osobně mě snímek moc neoslovil.Snad   kvůli tomu,že ve filmu nebyl vlastně nikdo v   popředí a vše se točilo stejnou měrou na   všechny členy týmu,kteří se všichni   společně hádali,nebo se bavili.Připadalo mě   to pak více neosobní.
Polisse ale rozhodně   není špatný film,ale minul mě.