Podobizna

POZOR SPOILER


Je tma a vítr skučí městem. Psa by nevyhnal, ale lichvář Mur Chazaj kamsi odjíždí. Mikuláš, kamarád malíře Šimona Jordána, na něj Šimona upozorňuje a radí, aby ďáblovu tvář na jeho obraze namaloval právě podle Mura. On však odmítá, nechce mít s Chazajem nic společného. Ten právě navštívil svého zatím veselícího se dlužníka. Nenadává mu, nevyhrožuje. Jen dlouhý pohled do očí a odchází. Pak se ozve výstřel. Právě když se tento Chazaj vrací, potká se s Jordánem a poroučí mu, aby jej maloval. Šimon maluje, ale je mu čím dál hůř. Dokonce začíná holdovat alkoholu. A jednou, když Mura maluje, spatří v obraze svůj hrob i s náhrobkem. Obraz je však hotov.

Po letech je Šimon dávno po smrti, spáchal sebevraždu, a Mikoláš je přítomen odjezdu jeho syna Štěpána do Paříže. Zůstává zde jeho kamarád Roman, který však žehrá na malířství. Nemaluje špatně, ale jeho obrazy nejsou kupovány, nikdo jej totiž nezná. Za Romanem dochází Štěpánova sestra Martina a mají se rádi. Jednou je Roman vtažen židem do jeho obchodu a zde narazí právě na Šimonův obraz Mura Chazaje. Odnáší si jej domů a obraz vyleká jeho posluhu, trošku slaboduchého Jáchyma. Ten tvrdí, že se Mur z obrazu dívá. Také Roman má v noci hrozné sny. Zdá se mu, že Mur vystoupil z obrazu a počítá své drahé kameny. Ty pak vypadnou z rámu obrazu. Roman je posbírá a rázem je z něj někdo docela jiný. Draze se obléká a začínají jej navštěvovat lidé z vyšších kruhů. Hlavně paní podnikatelová Viktorová s dceruškou, právě tu začíná Roman malovat. A protože má vznešenější starosti, začíná trochu Martinu zanedbávat. Přesto jí dává sliby, o kterých tuší, že je nemůže dodržet. Dokonce zapomene na její narozeniny a nebýt Jakuba, ani kytici by neposlal. Roman se sice k Martině chystá, ale je pozván do společnosti, a tak jde raději tam. To, že se tam dobře bavil, Martině donese jeho kamarád Marcel Bernard. Roman již má na malování dílnu, jeden dělá to a druhý ono. A Roman ve své pýše zachází tak daleko, že haní Rafaelova díla. Jenže ono se každé ucho jednou utrhne. Roman je na výstavě navrátivšího se Štěpána. Rázem pozná, kdo je zde mistr nad mistry. A to jej vyhodí ze sedla. Maluje samozřejmě dále, ale nic se mu nelíbí. Začíná mu čím dál tím více harašit na cimbuří a propuká u něj šílenství. Skupuje Štěpánovy obrazy a ničí je. A když se k němu blíží Martina, která přesto všechno má o něj starost, namíří na ni zbraň, protože v ní vidí Chazaje, který si jde pro své drahokamy…

Malíř Roman stejně jako jiní se přesvědčí o tom, že kdo přijde do bližšího styku s portrétem zločinného kupce a lichváře , má díky nadpřirozeným silám portrétu negativně ovlivněn život.

Ne vždy je umění líbivé a vyvolává libé pocity blaženého obdivu a krásna. Odedávna jsou lidé fascinováni i díly nahánějícími hrůzu a vzbuzujícími naopak emoce nepříjemné. Typickým příkladem je horor, ať už ve filmu, literatuře či jakémkoliv jiném druhu umění. Horory svou děsivou atmosférou přitahují pozorovatele/čtenáře/diváky kombinací zvědavosti a strachu z neznámého či tajemného. Stejné je to i v případě uměleckého díla, které je klíčovým předmětem filmu Podobizna, pod nímž je režijně podepsán Jiří Slavíček.

Ať už to byla náhoda či záměr, je pozoruhodné, že snímek z malířského prostředí natočil muž z malířské rodiny – syn Antonína Slavíčka a bratr Jana Slavíčka. Slavíček Jiří, který důležité filmové zkušenosti (ze své původní střihačské profese) nabral během pracovní stáže ve Spojených státech amerických, se často ujímal filmového zpracování literárních námětů. V tomto případě se jednalo o adaptaci povídky Podobizna, kterou v rané fázi svojí kariéry v roce 1835 napsal slavný ruský dramatik a prozaik Nikolaj Vasiljevič Gogol a která se dvěma jeho dalšími petrohradskými povídkami (Něvská třída a Bláznovy zápisky) vyšla ve sborníku nazvaném Arabesky.

Podobizna vypráví hororově laděný psychologický příběh ze života několika malířů, kterým se stal osudný portrét zlého lichváře. Samotnému autorovi malby, Šimonu Jordánovi (jedna z prvních rolí Otomara Krejči), jenž s přesností zachytil lichvářův pronikavý ďábelský pohled, přinesl obraz neštěstí v podobě hrůzných představ, které ho nakonec dohnaly k sebevraždě. Po prvotní dopomoci k bohatství dílo následně rozsévalo zkázu i do života dalších osob, mezi nimiž putovalo. Malíři kvůli němu přišli o svůj talent nebo si vůči umění vytvořili averzi. Děsivý obraz totiž ztělesňoval všechny špatnosti portrétované osoby, která i ze záhrobí působila lidem zlo.

Jana Bébarová
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017

Přiznejme hned na počátku, že Gogolovou Podobiznou poskytl československý znárodněný film svým filmovým divákům umělecky vzácný a hodnotný, nicméně danajský dar. Thematická výlučnost tohoto díla, režijní pojetí i herecký pathos v tom nejlepším filmovém slova smyslu, to snad budou zábrany, které budou negativné působit u nejširších vrstev filmového publika a oslabí kladné přijetí celého filmu. Věřme však raději, že se tyto naše pochyby nevyplní, že Podobizna bude přijata kladně, neboť má příliš mnoho uměleckých aktiv, která mluví pro ni. Především: Podobizna je vážným, úporným bojem o velký umělecký čin. Je to dramatický souboj s látkou, v němž se režisér se všemi svými spolupracovníky pokouší o zaktualisování věčně živé problematiky dobra a zla. A není to, bohužel, jen zápas s látkou, ale i se scénářem, neboť - ten tak docela autorům nevyšel. Vlček se Slavíčkem celkem správně nelokalisovali příběh zeměpisně ani dobově, vyhmátli i dramatické jádro, ale nedovedli udržet dramatickou linku. Drama se jim rozpadlo. Příliš rozvětvená a rozehrátí příběhu spíše brzdící exposice není přece jen tak zlým faux pas, jako závěr. Tam se dramatická linka úplné láme, očekávané vyvrcholení se nejen nedostaví, ale děj se zastavyje, vrací a stává se didakticky nudný. Je to škoda, autoři tím zbořili celou tak pracnou dosavadní výstavbu filmového děje a zabili jeho dramatický účin ~ smysl. Těmito výtkami samozřejmé nemíníme scénář kategoricky odsoudit. Ale na dílo, které si vytklo tak vysoké cíle, musíme brát ta nejpřísnější kritická měřítka.
Zklamal-li nás poněkud scénárista Slavíček, rádi pochválíme Slavíčka-režiséra. Opravdu překvapil. Nepřináší sice žádné režijní objevy, tvořil nám však čísté, jednolité dílo, a věříme, že jen nedostatek
zkušeností zaviňuje občasnou disharmonii nebo neobratnost. (Hlavně v exposici jsou vážné prohřešky ve střihu.) Jedno Slavíčkovi musíme přiznat: udržel film ve stylové jednotnosti, citlivě tlumočil dusnost Gogolovy atmosféry a projevil se jako filmový pathetik v dobrém slova smyslu. (Jen místy snad až poněkud přetáhl.) Slavíček-režisér se osvédčil i v technicky velmi obtížných dlouhých záběrech, kombinovaných přechody v několika interiérech. Nezastírejme si však, že dílo, které nám Slavíček odvedl, to není Gogol, to není Rusko. Je otázkou, zda je takováto režie kladem či záporem pro látku samu. (Vzpomínáme na - Poštmistra !)
Slavíčkovi nikoliv po boku, ale jako rovnocenný umělecký partner stoji v Podobizně kameraman Roth. Jsme si vědomi staré patiny jeho obrazové poesie, jejího šerosvitu i romantičnosti, mohli bychom leckde poukázat i na cestu nejmenšího odporu, nebudeme však hanět, neboť Roth nám v Podobízně předvedl opravdová kouzla. Vdechl svým obrazům náladu, která námi dovede otřást. Připomeňme si jen z scénu v hospodě, kde stín, padající na tvář, spřádá roušku masky, nebo úděsně působivý obrazový přechod z pohledu do zrcadla v mlhové zátiší hřbitovního náhrobku. To je citový úder!
Vačkářova hudba funkčně zapadá do děje, neruší, tlumí nebo zdůrazňuje, podbarvuje měkkým valčíkovým rytmem plesovou scénu, ale - škoda, že nám v Podobizně nezaznělo krví a nervy muzikantské srdce E. F. Buriana.
Zázvorkova stavba stylově dokresluje atmosféru interierů a ve výrazné výtvarné komposici exteriéru deštivé ulice souzní s dramatickým rytmem celého bizarního příběhu.
Herecky... (Nyní je nutná omluva, neboť následující řádky vlastně měly být na počátku kritiky.) Herecky je celý film velkým triumf Vladimíra Šmerala. On má lví podíl na uměleckém zdaru Podobizny, jej jistě zahrne nejvíce gratulací a patrně i výtek. Nemusí jim popřávat sluchu, nebudou na místě. Pathos...? Ano, filmový pathos nejryzejšího zrna, tak příbuzný s vrcholnými výkony velkých Rusů a nebojme se to říci - Chaplina! (Byť to znélo sebeparadoxnéji.) Šmeralův bezmála baletní výkon ve snové scéně má v sobě strašlivou, osudovou tragikomičnost chaplinovské ražby. Ale to nejpodstatnější: Vladimír Šmeral udržuje a mistrně graduje vnitřní dramatickou linku svého výkonu, strhuje své partnery, inspiruje je svým výrazem a vede je cestou svého pojetí. Proto taková vzácná jednolitost ve scénách, hraje Šmeral, proto zaskřípáni v závěru, v němž Šmeral neúčinkuje. Luba Skořepová upoutává čistotou své výrazné tváře, přísnou sevřeností hereckého výkonu, v němž narůstá do mlčícího utrpení i přesvědčivé tragičnosti. Rud. Deyi ml. staví svou roli snad poněkud schematicky "rusky" a K. Dostál řeší jistě obtížnou úlohu manýrou. A další ? Spolehlivý Felix le Breux, tentokráte civilnější R. Šlemrová, O. Krejča, L. Píchová i všichni ostatní, vesměs silné, výrazné a zralé herecké individuality, přispívající vyrovnanými výkony ke zdaru filmu.
Závěrem: Podobizna je nesporně kladným uměleckým přínosem i dalším důkazem, že vzestupná křivka našeho filmu není náhodným zjevem, ale logickým důsledkem znárodnění.Autor/Zdroj: Drtílek-Einhorn/dobová recenze