Podivná barva slz tvého těla

Šílenost orámovaná noblesou secese, u které   jsem se už po čtvrté minutě přivítala v   klubu náročného diváka, prozatím netuše,   jestli na konci přidám uvozovky... Byl jednou   jeden dům a tam se děly věci - tedy spíš   jakési fragmenty příhod - v poloutmě a   polousvětle minul tam den po dni, ve víru   hlavní události - zmizení hrdinovy manželky.   Ten ve svých mukách obraznosti tuší, že   neodjela k mamince a snaží se vedle úředního   postupu přispět svou investigativní troškou do   mlýna... a tak se v první řadě totálně   zmastí, aby byl tvárnějším materiálem pro   své extravagantní sousedy, kteří ho v různém   pořadí sjedou, ojedou, ořežou a oblbnou tak,   že se začne dělit jako buňka, až z toho   neví, který nakonec sám je, pak už jemu, ani   vám, nepřijde divné, když přízrak v buřince   pronásleduje oběť hlavou dolů a jediná   rozumná úniková cesta se jeví být mezi   tapetou a zdí... no nedodívejte tu zkoušku   sebeovládání... ten klaustrofobický,   nepříjemně blízký, nechutně detailní,   brutální, sexuálně deviantní, znepokojivý a   veskrze pitomý kaleidoskop obsesí, když je v   obrazech tak skvostný a hudebně delikatesní...   Chce se mi říct, čí styl mi to připomíná,   ale nebudu tady nikoho lynchovat, teď zbývá jen   čekat, až se vyloupne nějaký chytrák, co mně   to s důvtipem sobě vlastním, políčko po   políčku hezky osvětlí.