Pásky z Nagana

V 89´ mi byl rok a ze socialismu moc vzpomínek   nemám a možná je to tím, možná ne, ale   přišlo mi, že politická rovina "Česko -   Rusko" byla v první polovině akcentovaná   trochu víc, než bylo nutné. Tuším, že to byl   R. Záruba, který prohlásil, že tento   historický étos už částečně vyprchal. Od   té chvíle, kdy se začal hrát hokej, už ale   jde o dílo, kterému není moc co vytknout a   pokud vám v jejím průběhu nenaskočí husí   kůže, zamyslel bych se nad tím.;)

Nagano,
město velké asi jako Brno. Z pohledu Japonců   tedy v podstatě zapadlá díra. Z pohledu   Čechů, město zaslíbené. Už na věky.
A tak   zatímco v Soči naši sportovci vybojovali osm   cenných kovů a v Pchjongjangu to bylo sedm   medailí, Nagano naší sbírku obohatilo pouze o   tři a to ještě dvě z nich vydřela Kateřina   Neumannová.
Ale byli to právě hokejisté,   kteří na nejlépe obsazeném turnaji dvacátého   století urvali zlato a postarali se tak o   největší úspěch našeho sportu v   historii.
Lidé v nově vzniklém státu (České   republice bylo teprve pět let) najednou   zapomněli na své starosti, sváry, či smutky a   oddali se euforii, podobně jako o devět let   dříve při Sametové revoluci.
Tyto události   nezmiňuji náhodou. Tvůrci Naganských pásků   totiž netočili jen obyčejný dokument o   sportovním úspěchu. Zamotali do svého díla   také politické okolnosti, historii, náladu   fanoušků, prostě od každého něco.
A co   víc, měli k dispozici výpovědi obrovských   superhvězd, jako jsou Brett Hull, Theo Fleury,   Eric Lindros, či mnoha dalších. Po ruce měli   také nikdy nezveřejněné záběry, či záběry   finálové bitvy natočené speciálně pro   IMAX.
Tvůrci přesně věděli co dělají.   Popsali sportovní úspěch a ještě zatlačili   na vlasteneckou strunu.
Říkám upřímně, že   jejich záměr vyšel na sto procent. Při   sledování tohoto skvělého dokumentu mi často   běhal mráz po zádech a závěr filmu mě   zastihl se slzami v očích.
Krásný film o   báječné události. Nemám sebemenší   připomínku.