Orbis Pictus

Hrdinkou příběhu je šestnáctiletá Terezka, která má ještě dětský pohled na svět, ale i výjimečnou fantazii. Odchází z dětského domova, kde se učila švadlenkou a kde všechno bylo tak jednoduché, protože jiní rozhodovali za ni. Rozhodne se, že v hlavním městě vyhledá svou matku, která o ni už léta neprojevila zájem. Podivuhodná cesta křížem krážem celým Slovenskem je nejen citovou výchovou, ale i Terezčinou zkouškou z dospělosti. Prožívá situace groteskní až absurdní a všechny pečlivě zaznamenává do staré slepé mapy. Reálný příběh se prolíná se sny a je naplněn hravým humorem.

Príbeh šestnásťročnej Terexky, ktorá sa jedného dňa vyberie hl'adať svoju matku, o ktorej má však len vel'mi skreslené predstavy. Jej cesta je od saného začiatku reťazcom čudných a bizarných stretnutí s čudesnými, bizarnými l'uďmi v nemenej bizarných siruáciach.
Renáta Šmatláková Katalóg slovenských celovečerných filmov

Autor/Zdroj: Šmatláková Renáta/Katalóg slovenských celovečerných filmov


Terezka, děvče, které ještě nepřekročilo práh dospělosti, opouští dětský domov, aby se vydalo na cestu za matkou, o níž má po letech odloučení jen zkreslené představy a přesně neví, kde ji hledat. Mapa, kterou tajně vytrhla z knihy, může být vodítkem. Její pouť je od samého začátku řetězem podivných a podivuhodných setkání s bizarními lidmi v neméně zvláštních situacích.

Autor/Zdroj: /reklamní materiály distributora

Slovensko-český koprodukční snímek Orbis Pictus natočil režisér Martin Šulík se svými stálými spolupracovníky, kteří se s ním podíleli i na předchozích filmech, včetně velmi úspěšné Zahrady . Šulík zůstal věrný též své charakteristické poetice, v níž kombinuje magické a folklórní prvky s nená-padnou reflexí aktuální společenské reality. Tentokrát ještě více podřizuje vnější svět svému vidění: přívětivost "zahradou" je ve filmu celé Slovensko, jímž prochází šestnáctiletá chovanka dětského ústavu Terezka. Na cestě za matkou, žijící v hlavním městě, potkává dívka řadu lidí s nimiž navazuje okamžitá přátelství. I díky tomu je brzy zažehnáno každé nebezpečí, ohrožující osamělou cestovatelku, která putuje jen s minimální přípravou na setkání s realitou. - Jednotlivá setkání tvoří epizodickou strukturu filmu a jsou tak sledem "obrazů světa" (název filmu je odkazem na dílo J. A. Komenského, s nimž má příběh jen velmi vzdálenou souvislost). V nich se projevují různo-rodé poetické klíče, s nimiž tvůrci zacházejí. Je to především subjektivní vyprávění, umožňující uvést všední či přízemní věci do nečekaných, mnohdy až nadreálných souvislostí (např. domněle letící kráva, ve skutečnosti přepravovaná jeřábem). Subjektivním "filtrem" probleskuje do filmu zkušenost z vývoje v postkomunistické zemi (řidič, jenž má za úkol pálit hromady kvalitního zboží; politik, vynucující si absolutní souhlas kolegů trucováním; dvojice stárnou-cích televizních umělců, směřujících za lepším živobytím na Západ). Tvůrci ovšem pracují i s absurdně doslovným zobrazením Halového rčení (stařena, zahrabaná do země, jež má "vytáhnout" všechny její choroby) a ve finálním setkáni dívky a její zmenšené matky i s pohádkovou či snovou licencí. - Šulíkův snímek představuje vzácné spojení básnické křehkosti a (dokonale zvládnutého filmařského řemesla). Ve srovnání se Zahradou je ovšem patrný i jistý manýrismus a racionální kalkul s osvědčeními postupy daný zřejmě potřebou prosadit se i na zahraničních trzích. - Hlavní roli Terezky vytvořila Dorota Nvotová, dcera herce a režiséra Juraje Nvoty jenž hrál mimo jiné i v Šulíkově snímku Všetko čo mám rád (1992).

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


"Půjdeš za mámou a dáš ji tenhle dopis," praví suchý úřední hlas a šestnáctiletá Terezka tak může poprvé v životě opustit zdi výchovného ústavu. V knihovně si drze vytrhne naivistickou mapu a vydá se na cestu, aby poznala, jaký je svět a jací jsou lidé. Na její strastiplné pouti ji čekají bizarní setkání se svéráznými lidmi, kteří jí budou všichni do jednoho vyprávět o svých životních osudech a prokletích. Terezka pak bude za svou čistotu, dobrotu a víru odměněna setkáním s matkou i osvíceným prohlédnutím. I když to druhé, přiznám se, není zase až tak úplně jisté.

Orbis pictus se zcela zjevně hlásí k předchozí festivalově veleúspěšné Zahradě (1995). Tam kde Zahrada končí ("Konečne je všechno, jak má byť..."), tam Orbis pictus zcela bez obalu navazuje ("...kde som mala hlavu, tam mám riť"). Zralého muže, ztraceného v dnešním pokryteckém světě a řešícího svůj problematický vztah k otci, Šulík tentokrát nahrazuje nedospělou dívenkou, která hledá prozměnu matku, aby jí mohla odpustit všechna příkoří. Terezka přitom prochází fantaskně bizarním Slovenskem, poznávajíc tíhu a záludnost světa dospělých.

Ač jsou si tedy oba filmy zdánlivě bližší víc než bratr a sestra, v tom základním jsou rozdílné jako den a noc. Křehký intimní příběh mladého muže, zasazený víceméně mimo konkrétní čas a prostor, který s lehkostí a příjemným odstupem ctí mantinely přiznané hry tvůrců s diváky, nahrazuje statická a monotónně povrchní (navíc většinou smrtelně vážně míněná) analýza současného světa ve všech jeho horizontálních i vertikálních souřadnicích. Na první pohled je to možná sympatická snaha vyjádřit se k současnosti, ale bohužel zcela selhává. Při pohledu na kolonu vládních limuzín, nebo na otcovsky bodrého mocnáře, který nevyzpytatelnými metodami ovládá jakousi veledůležitou lobby, je zjevné, že Šulík si s pojmenováním současných společenských a politických problémů neví rady a stejně jako ostatní se stává obětí omletých a hlavně zoufale bezzubých klišé. Přinejmenším na půli cesty zůstalo i jinak velmi zajímavé a divácky určitě velmi vděčné téma vztahu muže a ženy, sexu, orgasmu.

Obrazově velmi působivý Orbis pictus je zklamáním pro Šulíkovy příznivce především tím, že rozmělňuje již jednou a s úspěchem řešené téma. Jakoby Šulík zůstal ve vzduchoprázdnu současné slovenské kinematografie zajatcem sebe samého. Jak jinak si vysvětlit, že vykrádá sám sebe (viz taneční sólo Mariána Labudy!); jak jinak se dívat na křiklavě samoúčelné a realizačně nepochybně nákladné scény s jedoucí kládou či krávou zavěšenou nad dálnicí. Není to tak, že místo cesty hlouběji sbírá Šulík jenom drobky se stolu?

Od většího pádu Šulíka protentokrát zachránili: 1) velké herecké osobnosti se smutnou výjimkou představitelky hlavní role, která je sice typově velmi zajímavá, ale herecky zcela bezradná, 2) skvělá kamera Martina Štrby, která dovede i filmu tlukoucímu slámu dodat příjemnou a neopakovatelnou atmosféru, 3) kvalitní zvuk - tedy alespoň na obecně nedobrý domácí standard, 4) kostýmní výtvarník a architekt, kteří zaujmou především "černobílou" svatbou.

Martin Šulík je nepochybně stále velký filmařský talent, a je to patrné přes všechny výhrady i na jeho nejnovějším snímku. Z faktu, že Zahradou získal určitý mezinárodní věhlas i řemeslnou jistotu, by však příště měl udělat výhodu, a nikoliv jako tentokrát handicap. Své tvorbě by měl Šulík dát nový, především scenáristický, impuls; měnit scenáristy přitom není nezbytně nutné, možná by jim pro začátek stačila docela obyčejná studená sprcha. Zrychlování tance v kruhu totiž jinak zavání brzkou cestou do pekel.

Autor/Zdroj: Sedláček Jaroslav/Cinema