Nula

Paweł Borowski se dostal k hrané tvorbě překvapivě prostřednictvím animovaného filmu, který studoval na varšavské ASP v dílně Daniela Szczechury. Zkušenost s animovaným filmem jistým způsobem ovlivnila i jeho první hraný film Nula, pro který napsal rovněž scénář. Struktura snímku je totiž budovaná bezmála s matematickou přesností, podobně jako u výroby animovaného filmu. Animaci uplatnil režisér i při výrobě speciálních efektů, grafické stránky filmu a při propagaci.
Nula připomíná po formální stránce díla známějších režisérů, jako jsou například Altman, I?árritu či Anderson. Někteří jej pro změnu přirovnávají k maďarskému filmu Škyt (Hukkle, 2002) Györgyho Pálfiho, a to hlavně s ohledem na věk. Podobnost s ostatními filmy je sice zjevná, ale rozhodně filmu neškodí, jak se často snažila dokázat filmová kritika. Nula je tak dalším příspěvkem do řady snímků, v nichž jisté rigorózní řešení formy ovlivňuje celou vyobrazenou skutečnost. I v polské kinematografii nalezneme představitele, kteří v minulosti podobným způsobem podřizovali celý film formální výstavbě (Kieślowski, Rybczyński).
I přes výše zmíněnou podobnost s jinými snímky můžeme nalézt v Borowského filmu jisté odlišnosti. Ve filmu například nenajdeme simultánní epizody. Děj se posouvá vpřed vždy lineárně a svižným tempem a hrdinové některých epizod tak plní pouze funkci „posunovačů" děje. Jiní se však do filmu několikrát vracejí. V každé epizodě sledujeme hrdinu jen do doby, než se jeho cesta protne s další postavou. Ne vždy však dojde mezi oběma hrdiny k interakci. Díky této konstrukci odkrýváme nejfrekventovanější postavy postupně. Často se jedná jen o jakousi „skicu" osoby, kterou si musí divák postupně dokreslovat.
Vnitřní logika náhodných událostí, panoptikum postav a jejich postupné odkrývání zvyšují napětí a rozhodně diváka nenudí. Děj se v pravidelném rytmu posouvá vpřed, aby se nakonec dostal do „bodu nula" a kruhovitě se tak uzavřel.
Petr Vlček, 36.LFŠ 2010

Polyfonické vyprávění sleduje osudy několika hrdinů, proplétá jejich příběhy a nechává diváka hledat náhodné paralely. Ocitáme se v blíže neurčeném městě, v kanceláři ředitele mezinárodní společnosti. Jedno slovo pronesené do telefonu zahajuje sérii událostí a mění životy všech zúčastněných. Dynamický celovečerní debut režiséra Pawła Borowského navazuje na tu nejlepší tradici polské kinematografie, Náhodu (1981) Krzysztofa Kieślowského. Jsou události našeho života náhodné, nebo je řídí osud? Režisér se nám nesnaží dát jednoznačnou odpověď, nechává za sebe mluvit hrdiny a filmový jazyk. V jedné z hlavních rolí se objevil Andrzej Mastalerz, známý ze snímku Karamazovi (2008) Petra Zelenky.
Febiofest 2010