Normalis [DVD]

Normalis začíná v Praze roku 1968. Mladá režisérka Helena Winkelmannová se pouští do natáčení svého prvního vysněného filmu, potkává herecké hvězdy Honzu Fránu a Magdalenu Gallasovou a ještě netuší, že tenhle rok pro ni bude osudovější, než si myslela, a celý její příběh vyvrcholí až o patnáct let později... Film ukazuje na osudech 3 individualit lesk a bídu filmového průmyslu během minulých dekád. Rozbíjí sny mladých umělců, aby z nich udělal oběti doby, společnosti i jejich vlastních tužeb a snů. Nechává je prát se s osudem, aniž by viděli světlo na konci pomyslného tunelu. Světlo, jež je důmyslně skryto za vysokou hradbou překonání sebe sama…

Zdroj: Československá filmová společnost

Život během normalizace - to je téma, které české filmaře momentálně velmi zajímá. Jenom za poslední dva roky jsme na dané téma v kinech viděli Zemský ráj to napohled, Pouta, Občanský průkaz, Osmdesát dopisů a svým způsobem o 70. a 80. letech byly také Piko a Kawasakiho růže. Tedy šest filmů! Normalis je sedmý.
Začíná jako reklama na krásnou, moderní, prosperující a úspěšnou Československou socialistickou republiku - elegantní ženy, nová atraktivní auta, moderní letiště, žhavé módní výkřiky, velké festivaly, světla reflektorů, hvězdy tuzemské i zahraniční, herecké i pěvecké... Celé je to ale schválně stavěno jako Potěmkinova vesnice. Obraz je přesvětlený, zrnitý, do toho „nekontrolovaně" z promítacího přístroje vyjíždějí značkované kraje filmových pásů, přičemž se dějí i jiné technické „nepatřičnosti", takže to celé vypadá spíš jako filmově-hudebně-výtvarná koláž oslavující konec 60. a žalující začátek 70. let.
Podobně koncipován je samotný příběh. Mladičká začínající režisérka Helena Winkelmannová dostala zelenou pro svůj celovečerní debut. S chutí a vervou se pouští do práce, přičemž prim v jejích plánech hrají Magdalena Gallasová a Honza Frána, dva mladí, krásní a talentovaní herci. Jenže ideály, touhy a sny narážejí na realitu všedního dne, kompromisy, nedorozumění, osudová rozhodnutí a společensko-politický tlak, který je spíš jen tušený, než nějak explicitně ukazovaný. Co začínalo tak bezstarostně, akčně a odhodlaně, to se nečekaně rychle proměnilo v šedou normalizační můru pasivity, rezignace, výčitek a vzpomínání ve stylu „líp už bylo".
Jan Wolf, absolvent vyšší odborné školy grafické v pražské Hellichově ulici, ve svém debutu proplétá časové roviny let 1967-1981 v jednolitý kus velkého toužení a hořkých zklamání. Světáckost (kromě Prahy se ocitáme mj. v Karlových Varech, New Yorku či Moskvě) je stále více prezentována nikoliv jako produkt úspěchu a důkaz kvality, ale jako hra před jinými i před sebou samým. Wolf na poučeného diváka pomrkává citacemi klasiků, ať už jde o Metropolis, Konkurz či snímky Jeana-Luca Godarda. V závěru se pokouší o zásadní dějový i časový zvrat, ale ze všeho nejvíc se svým formálně působivým (a hudebně dokonce výtečným!) filmem doplácí na neúnosnou délku a chatrný scénář.
Jaroslav Sedláček
Letní filmová škola 2011

Praha roku 1968. Mladá režisérka Helena Winkelmannová se pouští do natáčení svého prvního vysněného filmu, potkává herecké hvězdy Honzu Fránu a Magdalenu Gallasovou a ještě netuší, že tenhle rok pro ni bude více osudový, než si myslela, a celý její příběh vyvrcholí až o patnáct let později... Film ukazuje na osudech třech postav lesk a bídu filmového průmyslu během minulých dekád. Ten rozbíjí sny mladých umělců, aby z nich udělal oběti doby, společnosti i jejich vlastních přání a snů. Nechává je prát se s osudem, aniž by viděli světlo na konci pomyslného tunelu. Světlo, jež je důmyslně skryto za vysokou hradbou překonání sebe sama…
18. Febiofest 2011