Neporažení

POZOR, SPOILER

Září 1938
Je vyhlášena všeobecná mobilizace. Muži se scházejí dle potřeby a velká většina z nich je v bunkrech nebo kolem nich. Jenže přichází hlášení, že se nesmí střílet, a to ani k směrem k hranicím. Vojáci tento rozkaz nechápou a dost je štve. Jenže velení je velení, a to dává dokonce příkaz k opuštění pozic. Tato kapitulace zamává s vojáky ještě více, a někteří odmítají poslechnout. Nakonec však stejně pozice opustí a vracejí se do kasáren.

Březen 1939
Voják Pepík Bláha chodí s místní dívkou Aničkou a pomalu spřádají své sny o budoucnosti. Není sám, i jeho kolega se často stýká se slečnou Lídou. To je Ančina sestra. Ta má bratra Juru, který ji říká, že se chystá zatýkání a komunisti mají být dodáni v poutech.

Mezi nadporučíkem Žáčkem a štábním kapitánem Richterem dochází k hádce. Žáček tvrdí, že se Němcům musí uvolnit cesta na východ, má už i připravený seznam komunistů, které chce předat nepříteli. To Žáčka rozzuří a dává kapitánovi kasárníka. Do tohoto dění rozhlas vysílá zprávu o tom, že patnáctého března v šest hodin ráno začne německá armáda s obsazováním republiky. A tak se i stane. Prvotní reakce je zničit zbraně. Ale je tomu zabráněno. Vojáci pak neuposlechnou Richterova rozkazu, a když vystřelí on na ně, tak mu to oplatí.

Začíná se bojovat. Nacisté krouží kolem statku, ale hodně jich padne.

Pepík s Lídou se chtějí dostat přes řeku.

Major se před nacistou degraduje a prohlásí, že byl důstojníkem československé armády a jeho nezná.

Pepík s neuvěřitelnou odvahou a drzostí projde po mostě obsazeném nacisty. Pak nechává spustit sirénu a odplouvá s loďkami pro své kamarády. Ale nacistů jako by neubývalo...

Jedna vlaštovka jaroo nedělá. Ani dvě. Přece však...O dvou vlaštovkách můžeme mluvit proto, že uvedení "Neporažených" následovala do týdne premiéra "Hry o život". Proto vítej, vlaštovko, tšebas se byl tvůj přílet tolik opozdil: Vítej! Po všech těch "Mužích v povětří", "Kristinách" které nás zlobily, po všech "Ženách z vrchů", které tam pro mne za mne mohly klidně zůstat a vůbec po všech nevěrách našeho filmového umění, na něž jame málem volali pohádkový obušek z pytle ven, kdyby se nebyl ukázal tak bezzubým. Vítejte, vlaštovky opravdového kumštu, a přivolejte další družky, aby se filmová vesna opět ujala vlády věcí svých. Bylo to už věru zapotřebí.

Tolik úvodem novému filmu režiséra J. Sequense "Neporažení". Podle mého je to film dobrý, jeden z nejlepších letos (ačkoli to by nebylo tak nesnadné), rozhodně nejlepší film Sequensův. Ale protože kritika není technickou kontrolou, jak poznamenal jeden vtipný spisovatel, aby rozhodovala jen "dobré-špatné", spěchejme argumenty podpořit právě vyhlášený úsudek. Klady nového filmu - mimochodem zaplaťpámbu, že není barevný - vidím především v jeho ideovosti, v pravdivosti, v otevřenosti a přímosti, se kterou za tuto pravdu bojuje. v bojovnosti, v prostotě při veškerého pathosu, v stranickosti a v uměleckém ztvárněni toho všeho. Věru dost slov, aby se z nich nadělala omáčka neslaná nemastná.

Film se nesnažil stát "velkým plátnem" historické doby. Naopak. Na malé, ojedinělé a přesto plně typické události podali jeho autoři portrét doby. Samozřejmě ne reportážní, ale viděný a nahlížený s hlediska praxe, která nesmlouvavě prověřuje lidské řeči a programy. Tato praxe shledala námět, událost z pohnutých dní března 1939 někde na naši tehdy okleštěné hranici, plně vážící. Dala jí za pravdu. A z hlediska, podepřeného touto historií ověřenou pravdou, přistoupili umělci ke své práci. Film má postavit před oči a před srdce hrdinství prostých lidi, stmelených do houfu společným ohrožením. Postavil je před nás otevřeně, s oním třídním rozdělením, kterému se žádná složka společnosti nemohla vyhnout, tedy ani jednotka armády, ačkoli si mohla (a my to ve filmu vidíme) uchovat právě onu jednotu prostých lidí. Jinde působením tzv. "druhé republiky" silně nahlodanou.

Nesmírným kladem filmu je to, že je plně zajímavý. Nezajímavé, nepoutavé umění není uměním. To platí tím spíš pro film, umění nejmasovější. Ovšem, historie sama. kterou film podává, je napínavá, plná zajímavá - pro nás. Jsem však přesvědčen, že film zcela zaujme nejen našeho informovaného diváka, nýbrž í toho, kdo by o líčených událostech nevěděl víc, než co právě je ve filmu. Stalo se tu, co nemůžeme příliš často konstatovat: v tomto filmu roste napětí ne zevně, ale právě z dramatu, z toho, co vidíme na vlastní oči v kině.

Film přerostl o hlavu divadelní hru Jarišovu "Přísaha", kterou autor upravil s Vladimírem Borem do scénáře. Přidání prologu z doby září 1938 nezvýšilo jen poutavost snímku. Proto tu prolog zřejmě není, i když to samo by opravňovalo jeho přikomponováni, Prolog hraje důležitou úlohu pro zkonkretnění jednání postav příběhu. V něm poznáváme charaktery jednotlivých vojáků, jak se projevují v tomto vyhraněném momentě. Potom přichází zrada. Nesou jí velmi těžce a my již zrovna tušíme, že se jejich povahy zakalují. Divadelní hra nám jednotlivé charaktery předkládala: věř autorovi. Jenže my ve filmu vidíme a poznáváme, o koho jde. aby nás potom vyjevování se těchto charakterů tváří v tvář nové situaci nejen nepřekvapilo, ale zastihlo plně připravené vidět, že tito lidé prostě jinak jednat nemohli. Pravda příběhu se osvobodila od víry autorovy.


Stejně závěr filmu je neporovnatelně lepší, než závěr hry. Tam, na divadle, to bylo všechno jen jakési gesto s příchutí zoufalství, zklamání až beznadějného. Film končí logicky stejně: hrstka sebeodvážnějších se nemůže trvale ubránit takové přesile. Neporaženi bojovníci však odcházejí do lesů - chce se zrovna říci do českých lesů. Jejich boj bude ještě dlouhý. Nakonec však nemůže být jiný, než vítězný. Tak celý příběh ve filmu nemá nic společného s beznadějným či zoufalým gestem. Roste na signál, ne sice jediný a ne první, avšak nutný, aby vyrostla nová revoluční armáda ilegálních bojovníků, aby mohla v podzemí vzniknout Národní fronta, základ dnešních našich vítězství.

Film hýří dobrými hereckými výkony. Vyzdvihněme z nich Heverleho, Sováka, Mareše, Deyla. Představitel štáb. Kapitána Richtera, slivenský herec L. Chudík, připomněl našim filmařům, aby nezapomínali na výrazného představitele Bagára z Vávrova "Nástupu". Na druhé straně jakkoli dokonalý výkon Růžkův přece jen varuje před stereotypním obsazováním tohoto herce.

Zcela mimořádnou v praxi posledních našich filmů se ukazuje skutečnost. že se režisér dostal, jak se říká, "nad scénář". Při tom šlo o scénář dobrý.
Sequens vyrostl v režiséra před našima očima. Vždyť pouhých pět let dělí od sebe jeho diletantský začátek. Film o traktoristce, a dílo tak výrazné zralosti - "Neporaženi" dílo nadto režijně náročné a smělé. Už ve svém druhém filmu "Olověný chléb" se Sequenaův talent znatelně projevil. Nebylo jeho chybou, jestliže to většina kritiků tehdy nepostřehla. "Větrná hora", to už bylo vítězství na celé čáře, ztlumené v závistivých očích jen tím "lehčím" žánrem dobrodružného filmu. Nyní tedy "Neporažení" potvrzují umělecký talent a schopnosti Sequensovy nepopiratelně.

To ovšem neznamená. že ve filmu nejsou slabá místa. Některé scény a pojetí některých postav neuspělo. Tak třeba zrovna npor. Žáček nevybočuje z jednostranné černosti. Nadal ho touto čerností již scénář, režie ji však ještě podtrhla. Nebo třebas symbol smrti Pepíka a Anči, při němž najednou utichne proti vší logice střelba, začíná šustit papírem. Odmítnutí majora na velitelství, když má provést nacistický rozkaz, má také v provedení bliž k frázi než pravdě. Slabě se režisér vypořádal s recitací Neumannových veršů, hlavně po druhé, na stráži. (Mimochodem. proč se ve filmu neřeklo, že to jsou verše S. K. N.?) Zbytečným natahováním utrpěla scéna likvidace zrádného nadporučíka. Slabiny najdeme ve scénách pokoušejících se o lyriku.

To všechno však bohatě převažují scény skutečně skvělé, k nimž patří především všechny záběry bojové. Dokonalé vyjádření našli režisér s kameramanem pro prolog. Škoda. že nemohli vynechat vysvětlující titulek a škoda také, že panorama zešeřelé Prahy není technicky zcela bezvadné (chvěje se). Vynikající dokonalosti dosahují scény samovolné mobilisace na světnici, kdy se vojáci rozhodují pro boj. K dokonalosti dovedl režisér přechod Deylův přes nacisty obsazený most. Loučení vojína Jardy (Sovák) s desátníkem Říhou (Heverle), stejně jako hrdinská a přece tak prostá smrt desátníkova nám vtlačí slzy do očí. Konečně samotný závěr filmu. tak choulostivý vychází silně a výmluvně právě díky naprosto suverénnímu zvládnutí režisérem a kameramanem Miličem.

Vcelku tedy můžeme pokládat film "Neporažení" za velké umělecké vítězství. Záslužnost této skutečnosti ještě znásobuje fakt, že tohoto vítězství bylo dosaženo v uměleckém díle tak výrazně ideovém. Nezapomínejme však, že to také bylo i příčinou úspěchu. Vždyť - potřebuje-li to ještě někdo - výsledek "Neporažených" dokládá nesmlouvavě pravdu o souvztažnosti obsahu a formy uměleckého díla stejně jako podává jasné svědectví o tom, že ten, komu je jasno a kdo si stanovil velký cíl, jde vpřed a umocňuje své síly.

Kdo má pravdu a jasný cíl, zmobilizuje své srdce k hrdinství a konec konců zvítězí. To potkalo komunisty a prosté vlastence, hrdiny filmu "Neporažení"... to potkalo umělecky také autory filmu v čele s J. Sequensem.

Autor/Zdroj: Kliment Jan/dobová recenze