Nenápadný půvab buržoazie

Nenápadně půvabná kritika   nositelů společenského   řádu. Sled absurdních   situací, z nichž prakticky   žádná není uvěřitelná   (a netýká se to jenom   snových sekvencí), zábavné   je to ale dost. Víc než   Fernando Rey mě bavili   pánové ve vedlejších   rolích (F. Maistre, C.   Pièplu), spolehnutí je   vždycky i na Stéphane   Audran. Ztělesněním   zbytečné existence   společenské třídy je tady   skvostná Bulle Ogier, která   se tu po většinu děje   potácí ožralá a sjetá   neustále s cigárem v ruce,   přitom ale občas vypustí   hlášku dokazující, že   nemá v hlavě úplně   nasráno. Pobavil jsem se a   spokojeně si odškrtávám   jednoho Buñuela.

Šestice přátel tzv. lepší   společnosti se zve neustále   vzájemně na večeři. Přes   všechny usilovné pokusy,   které většinou končí   trapnými situacemi, se   nepodaří společnou večeři   uspořádat. Stále se   vyskytují nepředvídatelné   situace.
Luis Buňuel   ve svém posledním filmu   odmítá konvenční a   měšťáckou dramaturgii.   Vyprávěný příběh už   neexistuje, zůstávají pouze   jednotlivě anekdoty.   Surrealistickým způsobem se   ve filmu směšují sny a   skutečnost. Divák, jako já,   je značně zmaten.

Taková opravdu podivná   podívaná, která je místy   vtipná, zajímavá, složitá   ale pro mě málo zábavná.   Chvílemi jsem si říkal o co   tam vlastně jde a co je sen a   co skutečnost.

Zpočátku jsem si nebyl   jistý tím, co se nakonec z   filmu vyklube, ale jak se   později ukázalo, tak můj   důvod k obavám nebyl na   místě. Satira zaměřená na   povrchnost, malichernost a   pokrytectví vyšší   společnosti je nevtíravá,   nenápadná a přesto   zřetelná. Nejvíce v   okamžicích, kdy vyplouvá   napovrch závěr dějové   linie, jež se odkrývá ve   své podstatě jako sen. I   když přesnější by asi   bylo označení noční můra,   poněvadž v těchto snech   odhalujeme nejhlubší obavy   hlavních postav. A právě   tyto snové dějové linie   jsou ty nejpoutavější   části snímku, které mu   dodávají větší význam.

Brilantně promyšlená ale i   zábavná alegorie, na které   si smlsne politolog i   psychoanalytik, a dokonce i   já, i když zdaleka všemu   nerozumím. Zkorumpovaná   diplomatická smetánka,   církev, armáda, to jsou   tradiční Buňuelovy terče,   ale dovede se do nich   strefovat s obdivuhodnou   vynalézavostí. Ten správný   absurdní šmak tomu   dodávají surrealistické sny   (a sny ve snech).

No nic moc, film se jakýmsi   podivným způbem snaží   kritizovat nezmary soudobé   společnosti, zejména ve   vyšších kruzích, kde se   lidé schovávají za svoje   vznešené chování, přitom   jsou horší než obyčejná   "spodina". Mě   osobně se nelíbil styl   vyprávění, nahodilé   scénky představující sny a   představy aktéru mě nějak   nesedly a moc toho neřekli.   Příběh byl vůbec chudý ,   ve finále jsem zjistil že se   dívám na směsi příběhů   celkem o ničem...