Muž na radnici [TV seriál]

Předseda MNV v Kunštátě František Bavor (Zdeněk Buchvaldek) žije normální rodinný život po boku své ženy a dospívajících dětí - syna Přemka (Jan Hartl) a dcery Bohunky (Milena Steinmasslová). Kunštát je starší město, nejsou parcely na stavbu nových domů, proto se na městském úřadě "upeče" bourání domů, v plánech je stavba nových domů a bytů. Jednoho slunečného dne dochází v uličce u náměstí k tragické nehodě, kdy Bavorová žena umírá.

K tomu všemu se mezi tátou a Přemkem objevují konflikty, které Přemek, řeší odchodem z domova. Bohunce se zapalují lýtka, miluje Víta Bártu (Jiří Štěpnička), a když není nikdo doma, má s ním rande. Když mu oznámí, že je těhotná, Bárta Bohunku opouští a ona se sama připravuje na porod.

Do rodiny přichází Jitka (Jiřina Bohdalová), která se stává druhou Bavorovou ženou. Město je plné stavebníků, všude se bourá, támhle se začíná stavět a do města přichází Jan Mikuláš (František Němec), který přestavbu části města dostává na starost, Jan žije sám, Bohunka má sama dcerku, je proto přirozené, že se dají dohromady a začnou plánovat společný život. Mezi Františkem Bavorem a jeho Jitkou dochází k roztržkám, objevují se spory a ona odchází od muže a najde si náhradního přítele.

Syn Přemek se vrací zpátky do rodného města, jako pracovník firmy, která se podílí na přestavbě. Stal se mezitím manželem a tatínkem a s touto zprávou se přišel k tátovi pochlubit. Ten z toho má radost, a v té dobré náladě odpouští Jitce a jede si pro ni. Ale je nemile překvapen a zaskočen, tím co viděl, dochází již k definitivnímu rozchodu.

Bohunka s Janem si chtějí postavit svůj dům a v plánech se s tátou již nepočítá. Byty se kolaudují, noví nájemníci se stěhují a on neví, co bude zítra, Bohunka mu navrhuje, že by mohl jít navštívit paní učitelku (Eva Jakoubková), s kterou měl dříve vážné spory, která mu ale vždy byla sympatická, pomohl by jí zabydlovat nový byt. Jak tohle skončí? Dveře se otevřou, je pozván do bytu a z této návštěvy možná vznikne nová kronika Bavorových....

Seriál vypráví příběh předsedy MěNV Kunštátu, který se rozhodl přestavět a zmodernizovat město.V jednotlivých dílech můžeme sledovat problémy a potíže, které jej provází po celou dobu výstavby.

Paralelně běží také soukromý život předsedy a jednotlivé příběhy (smrt manželky, problémy syna Přemysla ve škole a jeho odchod z domova, svatba a následně rozchod s druhou manželkou, nemanželské dítě jeho dcery Bohunky atd.). Seriál nakonec skončí dobře. Výstavba je dokončena, rodina se opět sejde a předseda Bavor si najde novou lásku, ke které se nastěhuje.

Jsou seriály, které se nepovedou. Naše televize má tuto zkušenost také. Ale jsou seriály, které nás vzruší. A k těm se vracíme i ve vzpomínkách. Zdá se, že Jaroslav Dietl jako autor seriálů má šťastnou ruku. Vyhmátne pravidelně to, co je aktuální. A podívá se na tu aktuálnost především divákovýma očima. Ne, že bych autorovi upíral jeho umělecké vidění, ale jeho vidění a jeho zkušenost jsou viděním a zkušeností člověka naší doby. Řečeno srozumitelně: I my takhle vidíme, i my máme tytéž zkušenosti. A proto věříme Dietlovým postavám, i když některé z nich jsou jen načrtnuty a některé dokonce přikrášleny. Jednou z věrohodných Dietlových postav byl muž na radnici v podání zasloužilého umělce Zdeňka Buchvaldka. Až budete číst tuto glosu na okraj seriálu MUŽ NA RADNICI, bude nejen seriál, ale i předvolební období minulostí. Ve státních orgánech budou už pracovat nově zvolení poslanci. Ale problémy, kterých se seriál dotkl, budou zcela určitě trvat. Takový je totiž život. A žádný z těch problémů nezmizí čarovným mávnutím proutku. A proto se mi zdá, že některé díly seriálu Muž na radnici vzhledem k těm problémům budou patřit jako námětové všem těm, kteří už také vstoupili na radnici. A to je podle mě největší cena i uznání uměleckého díla.

Nerad bych hodnotil seriál Muž na radnici jako celek, protože dnes, kdy píši tyto poznámky – taková je výrobní lhůta naší Scény –, viděl jsem teprve pátý díl jmenovaného seriálu, ale rád bych se s vámi zamyslel nad vyzrálým herectvím Zdeňka Buchvaldka v titulní roli. Jeho muž na radnici vstupuje do děje zcela nenápadně, s klidnou rozvahou muže středních let, jehož zázemím je rodina, kolektiv na pracovišti a vědomí odpovědnosti před voliči. Taková je i jeho chůze, takové je zabarvení jeho hlasu, takový je úsměv i každé gesto. Není v nich nic strojeného, nic nepřesvědčivého, Buchvaldkův Bavor je člověk i funkcionář dneška. Jistěže zásluhou předlohy. František Bavor je totiž výborně napsaná figura. Ale bez Buchvaldkova hereckého umění by jí přece jen chybělo to podstatné: věrohodnost života.

Obdivoval jsem hercovu střídmost v projevu, která má v sobě cosi vejražkovského. Je chlapsky cudná, výrazově dokonalá, životně pravdivá. Buchvaldek dokáže na malé ploše rozehrát velké drama citu – lásku i bolest, nenávist i dobrotu, odvahu i pochybnost, statečnosti i strach – s opravdovou virtuozitou. Vzpomínám jen tak namátkou na závěr prvního dílu. Na zemi leží mrtvá Bavorova žena. Hrůza i bolest změní v té chvíli nejen hercovu tvář, ale i celé držení těla. Bavor v Buchvaldkově podání stojí na hranici zhroucení. A přece nepodlehne! Je zde i Bavorův táta v zemitém podání Oty Sklenčky. Zdá se, že také on násobí stejně úsporným hereckým projevem Buchvaldkovo ztělesnění tragična. Najednou se však ti dva najdou. „Pojď, musíme to říci dětem!“ to je klíč k opravdovému hrdinství. A divák je náhle zasažen obnaženým lidstvím, jež ztvárněno hereckou akcí, je skutečným uměním socialistického realismu.

Stejně pravdivě, a proto umělecky byl v Buchvaldkově podání rozkryt i Bavorův otcovský cit. Jistě také zásluhou mladé herečky Mileny Steinmasslové, jejíž herectví je stejně cudné jako půvab jejího mládí, ale otcovský vztah Bavorův k osiřelé dceři byl Buchvaldkem i přes nebezpečí sentimentálnosti vyhrán beze zbytku čistě. Myslím, že herecký naturel Zdeňka Buchvaldka se nejplněji uplatnil v druhém díle seriálu, výstižně nazvaném Rozhořčení. Herec, jistěže zásluhou režie, se nedal strhnout ani v nejvypjatějších situacích – v oné konfrontaci přebujelých vášní se stranicky rozumovým uvažováním – k zbytečně vypjatému hereckému projevu. Vědomí odpovědnosti vůči voličům prostupuje ho na každém kroku. Buchvaldkův Bavor nesnáší přetvářku a lež, nedovede taktizovat, nazývá věci jejich pravými jmény. Má jasný cíl. Chce, aby se slova srovnávala s činy.

Nemohu hodnotit seriál jako celek – důvod jsem uvedl výše –, ale druhý díl seriálu považuji za znamenitě realizovaný. Snad jen kamera na několika místech poněkud selhala. Ale děj tohoto dílu byl dramaturgicky i režijně dokonale zvládnut. A ústřední postava Františka Bavora byla v něm psychologicky výborně vytvořena. Buchvaldkovo herectví ji dotvořilo sensitivně. Herec v ní uplatnil jak svoji uměleckou tak svoji životní zkušenost. Sám se k tomu ostatně přiznal v rozhovoru na stránkách Květů. Myslím, že právě toto sepětí herecké práce se životem lidí naší společnosti prohlubuje jak hercův projev tak jeho charakterotvorné zázemí. Buchvaldkův muž na radnici je toho jasným dokladem.

Autor naložil na bedra této postavy tolik životních i společenských problémů, že jen poctivé herectví mohlo překlenout všechna nebezpečí nevěrohodnosti a laciné líbivosti. Buchvaldkovi se to v oněch pěti dílech, které jsem stačil vidět do uzávěrky našeho dvojčísla, podařilo. Navíc je třeba dodat, že tentokrát se Československá televize podílela na předvolební agitaci dobrým seriálem. Ne všechno v něm vyšlo beze zbytku, ale ty nejelementárnější estetické, ba co víc: e t i c k é pravdy zazářily z obrazovky naplno. A takto, jedině takto rozumím socialistickému realismu – umění, jež patří dnešku a dnešek spoluvytváří.

JELEN, Josef. Zápas, který pokračuje. Scéna. 1976, roč. 1, č. 15/16, s. 14. [upraveno]