Moloch

Režie Giorgio Ferroni, hlavní role Gordon Scott,   jména jenž v žánru „meč a sandále“ měli   zvuk a byli známkou dobré zábavy. Scénář je   pln velkolepých bitev, soubojů, statečných   reků, podlých nepřátel, intrik a krásných   žen, výborný námět na kvalitní mytologický   velkofilm, bohužel Gordon Scott byl sice   populární představitel neohrožených,   chrabrých hrdinů, ať v amerických či   evropských filmech, avšak byl to pouze polobůh   sandálového žánru a ti nikdy nemohli mít   stejné postavení jako bozi, tím však může   být pouze jeden, Steve „Herkules“ Reeves, tj.   i přes svou popularitu, nemůže počítat Scott   s takovými rozpočty na své filmy, jaké   dostával jeho přítel Reeves.

Ferroni se   nejspíše pokoušel udělat pro Scotta to, co   udělal pro Reevese, natočit jeho nejlepší a   nejvýpravnější film, to se mu však   nezdařilo. Pauza mezi jeho předchozím filmem a   Ercole contro Molock činí dva roky, to je trochu   zvláštní, pokud přihlédneme k tomu, že   režisér točil minimálně jeden film ročně a   někdy i více. Zdržení nejspíše zapříčinil   nedostatek financí, žánr již byl za svým   zenitem, diváků ubývalo, na což producenti   reagovali snižováním rozpočtů, takže se   čím dál tím více objevoval nešvar, vkládat   do nových filmů části ze starších a   výpravnějších filmů, např. triumfální   pochody, mašírování vojsk, bitevní sekvence a   podobně, tato recyklace se však netýkala pouze   obrazového materiálu, nýbrž i hudby, takže se   stávalo (hlavně v druhé půli 60. let), že   půlka filmu byla jaksi „povědomá“.  

Podle mého mínění, byl Giorgio Ferroni   nejlepší evropský tvůrce sandálových filmů   (tímto filmem mne v tom jen utvrdil), hlavně v   bojových sekvencích se cítil jako doma, takže   se ani nedivím, že natočil La Guerra di Troia,   v hlavní roli se Stevem Reevesem, ano to je ten   film, který jen stvrdil Reevesovo postavení jako   boha sandálových filmů, jinak to byl   nejvýpravnější evropský produkt v   mytologickém žánru. Výpravné kostýmy,   stavby, spousty statistů, výborné bitvy, vše   co má výpravný historický film mít, to vše   La Guerra di Troia obsahovala, osobně by mne   zajímalo, z jakého důvodu netočil Ferroni i   pokračování, které nový režisér evidentně   nezvládl.

A proč ta odbočka? Z   jednoduchého důvodu, Ercole contro Molock je   právě jeden z těch filmů, o kterých jsem se   zmiňoval výše, tj. trpí nešvarem recyklace   starých záběrů, což je obzvláště smutné,   když většinu z nich natočil právě Ferroni,   skoro všechny velké bitevní sekvence, planoucí   města jsou z La Guerra di Troia, jen dobývání   dřevěného valu, je z nepovedeného   pokračování La Leggenda di Enea (dost je   poznat, že Giorgio Rivalta nebyl příliš dobrý   režisér), tím nechci naznačit, že Ferroni   prostě sestříhal staré výpravné bitevní   scény a zbytek filmu se na place pohybovali tři   lidé a z toho dva statisté, to opravdu ne, jen   jich bohužel není tolik, kolik by mělo být.  

Film má i kvalitní hudbu, kterou složil   ostřílený harcovník Carlo Rustichelli, avšak   nevím co všechno pro něj složil, protože hned   úvodní titulní hudba je z filmu Annibale, v   hlavní roli s Victorem Maturem z roku 1959, kde   rovněž doprovázela úvodní titulky. Osobně   moc Rustichelliho rád nemám, ne že by se mi   jeho hudba nelíbil, ale není to můj šálek   kávy, musím však uznat, že některé pasáže   jsou velmi sugestivní, tak třeba hned úvodní   úprk přeživších obyvatel z planoucího města   (samozřejmě závěrečné plenění Troje) a   pochod těch, kteří přežili pustinou   (začátek z La Leggenda di Enea), je doprovázen   mohutným orchestrem a chorem. Skladatel rád   používal syntezátory, což já jako   tradicionalista jsem kvitoval s nelibostí,   přijde mi to nevhodné do tohoto žánru, např.   scéna kdy Glauco jde po bitevním poli a   obhlíží mrtvé.

Kostýmy jsou samozřejmě   použity z obou filmů, aby hrdinové nechodili v   něčem jiném, než v davových scénách, La   Guerra di Troia má velmi pěkné kostýmy, třeba   nádherné bílé brnění s pláštěm a   helmicí, co zde nosí bídák Penthius, bylo   původně Parisovou zbrojí, bohužel v La   Leggenda di Enea byli návrháři příliš   „kreativní“, takže působí trochu   srandovně, hlavně přilbice.

Herci hrají   dobře, Gordon Scott je mužný jako vždy,   herečky jsou příjemné na pohled a zloduši zas   naopak „odporní“. Režisér natočil dobré   bojové scény a souboje, některé scény mají   až hororový nádech (Molochovo doupě) a ve   vedení statistů je důsledný jako vždy, škoda   jen, že musel parazitovat na vlastní i cizí   tvorbě (nejen on).

Čím více sandálových   filmů vidím, tím méně se pro ně dokážu   nadchnout, tím nechci říci, že se mi nelíbí,   jen mi kazí požitek již viděné davové   scény, bitevní sekvence či stavby měst, což   se odrazilo i na mém hodnocení, kdybych neviděl   dva výše zmiňované filmy se Stevem Reevesem,   moje hodnocení by bylo rozhodně vyšší.