Mléko strachu

Fausta v sebe nosí (okrem iného) bolesti a   traumy svojej mŕtvej matky, ktoré sa na ňu   preniesli materským mliekom. Ale ja som z Fausty   mala pocit, že za sebou ťahá bremeno všetkých   peruánských žien, ktoré vo vojne prežili to,   čo jej matka. "Mlieko utrpenia, tak voláme   všetkých, ktorí sa takto narodili bez   duše". A Fausta je naozaj ako bez duše. Zo   svojho smútku sa nedokáže vyrozprávať ani   vyspievať. Film sa pomaličky ťahá a Fausta sa   v ňom krok za krokom posúva od začiatku až po   koniec...na jednej strane zúfalá situácia, v   ktorej Fauste nikto nedokáže pomôcť na druhej   niečo, čo ma hnalo k tomu - zatriasť s ňou a   kričať: "Fausta preber sa!!!!"...

Velmi pomalý film, což potvrzuje velice   jednoduchý, lineární příběh, natažený do   poměrně dlouhých devadesáti minut, o tom, že   psychické problémy hrdinky zemřely s její   matkou a ona si to dlouho odmítá připustit,   protože znásilněná a v důsledku toho asi i   dost netečná a otupělá (což vyplývá z   úvodního monologu) matka ji celé dětství   dusila svým traumatem (matka je obětí i   „viníkem“ – zní to hnusně?). Právě   dceřina zděděná otupělost, neschopnost   vymanit se z mrtvých vazeb a možná i trochu   lenost začít nový, skutečný život, jsou   alarmujícími tématy, jimiž film bije na   poplach a která pravděpodobně zasáhla   válečnou i poválečnou generaci lidí z Peru.   Celková pomalost je ještě markantnější s   tím, jak opožděně hrdinka reaguje, jak jakoby   se strachem z něčeho neznámého váhá s   každým krokem vpřed a jak se scény opakují   (opětovné otevírání vrat, další a další   cesty domů z práce). Navíc chybí finální   zvrat, jenž je nahrazen pouze konečným   důsledkem chování a jednání ústřední   postavy. Toto všechno určitě spoustu diváků   odradí minimálně od opakovaného zhlédnutí   snímku, což bylo patrné i na usínajícím   publiku v sále. Pokud ale zůstanete pozorní a   čerství, tak si například všimnete místy   nápadité a životné kamery (závěrečný vítr   ve vlasech a pohled na moře) a vcelku jednoduché   a širšímu publiku přístupné symboliky   (shýbnutí se k umírající matce v prologu vs.   přivonění si k rozkvetlé květině v   epilogu).
Ačkoli mi pomalejší způsob   vyprávění nevadí, nemám rád samoúčelně   rozvleklé filmy, které zbytečně protahují   myšlenku a příliš okatě hrají na divákovy   emoce (viz taktéž karlovarské Camino).   Samoúčelnosti ani okatosti jsem si ale ZDE   nevšiml. Měl jsem sice sem tam tendenci zařvat   na dívku: „Tak už tam běž, když na tebe   volají!“, ale vždy jsem se udržel. Nenudil   jsem se a z finále jsem měl navíc příjemný   pocit. Nejlepší film (nepočítám   dokumentární kousky), jaký jsem letos ve Varech   viděl.