Mistr a Markétka [TV film]

Kdo viděl divadelní   představení „Mistra a   Markétky“ od Divadelního   souboru Jirásek Česká   Lípa, dá mi za pravdu, že   TV přepis je tomuto   představení dosti dlužen.   Přinejmenším v napětí a   rytmu. Jsem si vědom, že   nelze přetavit živé   představení do televizní   podoby bezezbytku, ale   profesionální vědomí   zavazuje maximálně se o to   pokusit.
Co záznamu   nejvíce chybí je čas. Nejen   potřebný na záznam, ale   především čas na   přípravu.
Románová   předloha propojuje několik   rovin a velké množství   postav. Divadelní zkratka   redukuje nejen tyto roviny na   nezbytné minimum, charaktery   několika postav sloučí do   jedné, ale především   velice pozoruhodně   přiřazuje postavám jedné   roviny význam jiné postavy v   jiné časové rovině.   Zjednodušeně, Ivan se ocitne   v roli Ješui v Jeruzalémě   za vlády císaře Tiberia,   tupec Rimskij v roli Matouše,   či Mistr, který zakusí smrt   Jidáše. K vyjádření tak   složitých situací   používá soubor divadelní   prostředky (zvuk, světlo,   hudbu, kostýmy a různé   efekty) v přesně   načasovaných momentech, kdy   jedna situace končí, ale už   se vytváří výchozí moment   pro další. Divák v   hledišti je tak do těchto   situací vtahován plynule s   jistou dávkou překvapivosti.   Aby to fungovalo u televizním   přepisu (zejména tehdy,   když je inscenace přenesena   z klasického jeviště do   prostředí nedivadelního),   musí se tomu věnovat   maximální příprava.   Výběr prostředí   vyhořelého Komorního   divadla byl geniální nápad.   Samotná realizace byla velká   improvizace. Kouzlo místa   zcela jistě působilo na   herce, ale k divákům moc   neproniklo.
Začátek   TV filmu otevře nějaký   způsob vyprávění a slíbí   určité zajímavé   vyjadřovací prostředky   (Ďábel se svojí svitou   stojí na vyvýšeném místě   nad Moskvou, nasvícen ze   spodu vrhá stín kříže).   Tento příslib je plněn asi   čtvrt hodiny (předvádění   vzorků hlavních   protagonistů mezi sloupy   hlediště s plesnivými a   potrhanými tapetami,   polepenými novinami v azbuce,   nebo probouzející se Moskva   do pracovního dne). Pak se   něco zvrtne. Dvě postavy   (Ivan a Berlioz) opouštějí   pevně ohraničený svět   zdevastovaného divadla –   Moskvy, a jdou ven na nějaký   dvorek, či zpustlou zahradu a   je slyšet ruch staveniště,   města? A všechna magičnost   je fuč. No a od toho   okamžiku se už zpět, jako   divák, nevrátíte. Všechny   nápady skončí. Pak už jen   v rychlém sledu jednotlivé   scény tak jak mají jít za   sebou, bez propojení.   Návaznosti kostrbaté,   nezajímavé. Spěch, spěch,   spěch. Jen občas odchody do   „klecí“ s protisvětlem   (ale je vidět, že se to   natočilo už dřív, kdy byl   ještě čas), prostřihy na   Ďábla s křížem v zádech   a na závěr jeho odchod.
Abych nebyl nespravedlivý   musím vzít úvahu dobu   vzniku tohoto záznamu. Dobu   společenského kvasu, spěchu   a touhy toho stihnout co   nejvíc. Přelom. Je   nesporné, že zaznamenat   tohle představení je   přínos a záslužný čin.   Už proto, že amatérské   divadlo osmdesátých let   minulého století je   fenomén, který překročil   rámec zájmových kroužků a   udržoval v celé republice   kulturní povědomí na velice   slušné úrovni.
akademik