Obsah filmu Kwaidan - Černé vlasy
Slavný, vizuálně dokonalý opus japonského režiséra a malíře Kobajašiho vychází z literárního díla v Japonsku domestikovaného Lafcadia Herna. Tajemné a mysteriózní příběhy z asijské mytologie přenáší na plátno v brilantně vytříbeném stylu.
*****
Černé vlasy, Muž bez uší, Šálek čaje a Sněžná žena: čtyři filmové povídky proslulé hororové antologie Kwaidan tvoří páteř stejnojmenného snímku japonského výtvarníka Kobajašiho. Snímek patří vedle Kuroneko a Onibaby k nejznámějším japonským duchařským filmům, které měly to štěstí proniknout na Západoevropský trh v 60. letech. Na první pohled zaujme mistrovským pojetím vizuální koncepce, která...
*****
Černé vlasy, Muž bez uší, Šálek čaje a Sněžná žena: čtyři filmové povídky proslulé hororové antologie Kwaidan tvoří páteř stejnojmenného snímku japonského výtvarníka Kobajašiho. Snímek patří vedle Kuroneko a Onibaby k nejznámějším japonským duchařským filmům, které měly to štěstí proniknout na Západoevropský trh v 60. letech. Na první pohled zaujme mistrovským pojetím vizuální koncepce, která právem patří k tomu nejsugestivnějšímu ve světové kinematografii. Mimořádné kvality zajišťuje využití barevného širokoúhlého formátu a asynchronní využití zvuku. Kobajaši, jednu dobu chráněnec Kurosawy a podřízený dělník velkého studia Sošiku, se tímto snímkem poprvé vydal na nejistou půdu nezávislé tvorby. V Cannes 1965 získal za poetickou koncepci snímku vycházejícího z asijského folklóru Stříbrnou Palmu. Snímek, vracející se k mytologii folklorních archetypů, které se objevují i v evropské kultuře (např. Andersen), je navíc poctou zvláštnímu povídkovému dílu angloamerického spisovatele Lafcadia Hearna, který v Japonsku žil v 2. polovině 19. století.
Lafcadio Hern přijel do Japonska v roce 1880 spíše ze zvědavosti jako novinář, ale ta návštěva se mu stala, jak se říká, osudem. Oženil se tu, nechal se adoptovat samurajskou rodinou své manželky a dokonce přijal jméno Jakumo Koizumi. Vedle spisů seznamujících Evropu s japonským uměním a filozofií, poezií a mýtem, shromažďoval, zaznamenával a vyprávěl i příběhy, při nichž mrazí, tedy Kaidan. Jsou to legendy, pověsti, napínavá vyprávění o zemřelých duších, démonech a strašidlech, ale pozor!, jejich poezie a tajemnost, kdy pouze bohové a buddhové vědí, vysoko převyšuje rámec hororu a míří k otázkám po tajemství osudu člověka. Klíčí z živné půdy pohanského šintoismu, jenž tvrdí, že svět živých je ovlivňován světem zemřelých předků, kteří se mohou zjevovat buď ve své původní podobě, nebo v předmětech, jež mají metaforickou váhu - zrcadle, zvonu, stromu.
(Martin Jiroušek) 28. Letní filmová škola
Autor/Zdroj: /28.LFŠ < Zobrazit méně
zobrazit všechny obsahy (1)
TIP: Nastavení pořadí obsazení si můžete nastavit
zde >>
Nejnovější komentáře k filmu
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 15.3.2009
Klubový film mého mládí. Masaki Kobajaši známý svým dvoudílným snímkem Ningeń no džoken zfilmoval čtyři epizody, bájné příběhy. V příbězích se mluví o významu života, o významu umění pro zvládnutí těžkého života a o všudypřítomnosti smrti a všemocné víře. Vůdčím rématem jsou síly, které se snaží harmonizovat neuspořádaný svět.
Film sklidil velký úspěch v Japonsku, v Evropě a USA to už nebylo tak horké. Přesto zůstává Masaki Kobajaši vzorem pro mladé japonské tvůrce. Film získal na MFF v Cannes 1965 zvláštní cenu poroty.
