Krvavá neděle

Tohle prostě musíte vidět!   Syrově realistická pravda   (při které mi běhal mráz   po celém těle) o tom, jak   britská armáda brutálně   zmasakrovala několik   civilistů v Severním Irsku.   Nebyli žádní viníci, ba   naopak - vymazaní chlapečci   v zeleném byli vyznamenáni.   Natočeno tak, že máte   pocit, že stojíte vedle   střelce a přihlížíte   nesmyslnému prolévání   krve. A závěrečné titulky   si vychutnejte až do   posledního písmenka, stojí   to za to!

Ještě v době než se   Greengrass proslavil dvěmi   Bourneovými dobrodružstvími   a skvělým Letem č. 93   natočil film o masakru   neozbrojených civilistů v   Irsku roku 1972. Film je   natočen ve stylu dokumentů a   vypadá neskutečně   realisticky.

Strhujícím téměř   dokumentálním stylem   natočený příběh nás   zavádí do prostředí   Severního Irska kde má   dojít ke zdánlivě   poklidnému pochodu proti   útlaku Anglické nadvlády...   Politicky silně motivovaný   příběh nemá útředního   hrdiny, kamera jakoby z   pohledu tředí osoby se   soustředí na pár   důležitých postav a   různýmy sekvencemi nám   ukazuje jejich úlohu v tomto   příběhu, díky tomuto stylu   vyprávění je dobře   vystižen chaos a prostředí,   které se z klidného pochodu   změnilo v krvavou střelnici   do civilistů...
Film   dobře poukazuje jak se umí   chovat i tak mírumilovná,   konzervativní a hlavně   demokratická vláda   Spojeného království...

Neobyčejně syrový snímek   natočený polodokumentárním   stylem vám navodí pocit,   jako byste byli přímo tam na   sídlišti a kryli se před   sprškou kulek

Sunday Bloody Sunday
Vrele doporucuji vsem kteri   maji chut zhlednout velice   posobivy film zabyvajici se   udalosti ktera se odehrala   roku 1972 v Severnim Irsku.
Vyborne zpracovani.   Opravdu velmi pusobivy film,   ktery vas v pripade zajmu o   motivech IRA zcela pohlti.

Forma mně hodně připomněla   moji vlastní práci s   kamerou, jen obsah nemívám   tak dramatický a jsem   naprosto nestranná :-). Teď   vážně - dokumentárním   stylem, s kamerou funící   těsně za zády   pohybujícího se objektu, se   často dařilo diváka   propašovat do samotného   kotle dění, na žádné   straně však neměl známé,   a tak mu nezbylo, než se   nechat strhnout vírem a bez   odstupu být postaven před   hotovou věc v jednom   nepřátelském táboře, aby   byl, se stejným efektem,   vzápětí vyplivnut do   protějšího, vždy jako   pozorovatel, ovlivněný   předem daným náhledem -   úskalím všech hraných   dokumentů... I když tvorbu   Paula Greengrasse nijak   zvlášť neobdivuji, za   udržení pozornosti v   permanentním neklidu si   určitě zaslouží mé   uznalé kývnutí.