Křížová vazba

„Cesty Páně jsou   nevyzpytatelné" praví   Písmo Svaté a že na tom   něco bude se přiklání i   mnozí nevěřící. Osudy   jsou různé a určitě mnohý   bude souhlasit s tím, že ne   zrovna takové, jak by si sám   představoval. A o jednom   takovém osudu vypráví tento   snímek, který vznikl ještě   v době socialismu, což   znamená, že obsahuje ono,   dnes tolik proklínané,   socialistické smýšlení. To   však nijak neubírá na   kvalitě v rámci   dramaticko-psychologické   filmové tvorby. Svým   námětem má rozhodně co   říct i dnes. Takovýchto   snímků bylo natočeno hodně   a co se týče námětu, je   skutečně z čeho vybírat.   Ať se to někomu líbí nebo   ne, natočen je kvalitně v   celém svém aspektu dané   problematiky. Právě svou   dramaticko-psychologickou   sondou zvýrazňuje vážnost,   což znamená, že se   rozhodně najedená o nic   zábavného. Je to příběh,   který by bez skrupulí   klidně mohl nést označení   'osudový příběh ze   života'. Má hlubokou   myšlenku a o to jde   především. A je to   myšlenka v rámci   obyčejného lidského   přístupu nemálo hodna k   zamyšlení, neboť platí v   každé době. A co víc,   třeba se v tom někdo s   podobným osudem i pozná.   Máme tu mladíka   vracejícího se z vězení,   který se snaží opět   zapojit do společnosti. A jak   už to tak bývá, jednoduché   to rozhodně nemá. Příběh   tak sleduje jeho počínání   a retrospektivou se postupně   dozvídáme, jak se vlastně   do toho vězení dostal. A jak   je nám také prozrazeno,   stačí k tomu opravdu málo.   Vynikající výkon Vladimíra   Dlouhého v hlavní roli, kde   mu jako protihráč neméně   zdatně sekunduje Radoslav   Brzobohatý, u kterého dnes   určitě také stojí za   zmínku, že se tu ve   vedlejších rolích objevuje   celá jeho rodina.

Špatné podání, pomalé   tempo. Konec nic moc, nepobral   jsem co a jak. Mladému mohli   přišít maximálně   výtržnost, nic víc mu dát   nemohli, ta flaška letěla   evidentně někam ke stropu.   No, podruhé ani omylem, ale   něco dát musím krásné   Ľubici Mruškovičové. Ano,   i za to co ukázala. A   mimochodem, i kdybych chtěl   dát něco navíc, zase bych   to strhl za zbytečně dlouhou   stopáž a hnusnou hudbu.

Film, který prošel bez   povšimnutí a nevšímá si   ho nikdo i dnes. Kdy byl   vlastně natočen? Podle   obsahu to vypadá, že jeho   realizace začala ještě   před listopadem 1989. V   titulcích je společnost   Barrandov ještě nositelem   Řádu Vítězného února.   Premiéru měl v listopadu   1990. Do kina si k němu   nenašlo cestu ani 4 000   diváků. Nudný však není.   Jde o drama, které může   být nadčasové. Mladý muž   se chtíct nechtíct zaplete s   dcerou svého podnikového   ředitele. Ten podnik je   stavební firma. Mladý muž   se živí jako obkladač a   snaží si udělat při práci   maturitu. Dostane se k   melouchu, kdy obkládá   místnosti na chatě svého   šéfa. Toho šéfa hraje   Radoslav Brzobohatý. Mladý   muž (Vladimír Dlouhý) je   nucen postupně přijímat   vše, co mu budoucí tchán   naservíruje. Veškerou   protekci i peníze. Většinou   ty věci přijímá s odporem,   ale příjme je. I do strany,   kde k výbavě patřila   červená knížka, vstoupí.  
Jsou to však nakonec   ženské, alkohol a blbá   náhoda, které mladého muže   přivedou do maléru a tchána   na krchov.
Do filmu   byly asi určitě dodatečně   vloženy záběry na tiskoviny   z roku 1968. Zcela zbytečně.   Příběh je natočen v   několika časových   rovinách. Pobyt mladého   muže ve vězení, čas před   pobytem za mřížemi i čas   po něm.
Na druhou   stranu se člověk nemůže   moc divit, že o film není   valný zájem. Přeci jenom   dnes už má divák jiné   předměty zájmu. Film je   tedy vhodný jen pro   sběratele československých   filmů.