Kristián

Fred: "Kde bydlí pan Kristián Novák?"
Úředník Novotný: "Doma!"
Petr: "To víme, ale kde?"
Úředník Novotný: "No u něj, přece!"

Zuzi, Zuzinko, konečně, kde jste byla tak dlouho ? Nemohl jsem se vás ani dočkat. Dovolíte ? Nedovedete si představit, co to pro mně znamená, tak nečinně sedět, sedět a čekat na vás a k tomu žárlit, žárlit na každého, kdo se na vás jen podívá.
- Uhm.

Jé, milostivá, ráčila jste stratit ...
- Kapesníček, to známe, něco nového pane ...

Nepátrej po mně, nikdy mne nenalezneš. Jsem u tetičky. Marie

Vidíte, sám osud tomu nechce, aby jste odišla.
- Vy věříte v osud ?
Věřím. Věřím v dnešní den. Věřím ve vaši krásu a věřím ...
- Já věřím jen v jednu věc.
A to ?
- Že kdy bych hledala sebe déle, nenašla bych tak drzého člověka, jako jste vy.
Oh, vy tomu říkate drzost ? Ja zase upřimnost. Buďte sama k sobě upřimná tak, jako já k vám a doznejte, že se aspoň nenudíte. Hm ? Kdy by jste byla chtěla odejít, měla jste tisíc příležitostí. Kdy by jste chtěla zavolat vrchního, zavolala by ste. Snad by jste zbouřila celý barák, dala mně takového dokonce i vyhodit, ale nic takového jste neudělala.

Dnes večer jsem vás viděl poprvé. Neznal jsem vás a vy jste neznala mně. A právě to je nádherné. Není mezi náma nic, ba dokonce ani lež. A je to úžasné. Dvě bytosti ve světe straceném se náhle setkají, přilipnou k sobě, vymění všechny své nastrádané sny a zapomenou, že zítra budou zase opuštěné a nešťastné.

Snažně vás prosím, mlčte už.
- Nemohu mlčet, musím vás přesvědčit, že tato chvíle je zázračná, že ji musíme uchopit a vzbouřit se proti všednímu životu. Takovou chvíli nemáme právo nechat minout bez povšimnutí.
- Ano, poďme.
Ne. Ja odejdu. Počkám na vás venku. Chtěl bych, aby jste přišla za mnou sama. Rozmyslete si to. Zavřete oči, neříkejte nic. Zavřete oči. Odcházím... Čekám ... Naschledanou.

Včera jsem poznal, že vy jste jiná jak ostatní ženy.
- A proto jste utekl ?
Ano, utekl jsem ze strachu před vámi.
- Ze strachu ? Jak tomu mám rozumět ?
Bál jsem se, že by ste rozvrátila celý muj život. Co vy vubec o mně víte ? Kdo jsem ? Jak žiji ? A co vubec víte o živote ?
Když jsem vás poznal, cítil jsem všemi zmysly, že vy jste stvořená k tomu, abych kvuli vam přestal jezdit světem tak beznadejně sám, abych s vámi byl vuni moře a naslouchal spěvu cikád. Ano, musíte snít se mnou. Zavřete oči. Zustante sedět. Zavřete oči. Odcházím. Čekám venku.
- Tak dost.
Prosím ?
- Takhle jsme se hráli včera a dneska si budeme hrát inak.

Promiňte, že jsem vás vydával za svoji ženu, ale domnívám se, že to byl nejjednodušší spusob, jak vás zbavit toho ...
- Děkuji vám.
Víte nemohu totiž vystát muže, kteří využívají situace a zahlédnou li někde osamělou dámu, klidne si k ní přisednou.
- Co to děláte ?
Sedám si.
- Proč ?
Musím s vámi mluvit.
- Ale já vám nemám co říct.
No, to nevadí, budete jenom poslouchat.

Kouříte ?
- Ne.
Dovolíte, abych já ? Tedy ano. Děkuji.
- Prosím vás, odejděte, nebo zavolám vrchního.
Zbytečná námaha. Ten když nechci, nevidí a neslyší.
- To je ale přepadení !
Ale no, to je opatrnost.
- Dobrá, pak si to s vámi vyřídí Fred.
Ale to bude chvilku trvat, než se vrátí.
- Jak to víte ?
Protože tomu Petrovi som ho poslal ja.
- Vy ? A proč ?
Podívejte se do zrcátka.
- Proč ?
Prosím vás, podívejte se do zrcátka. Nevidíte nic ?
- Co mám vidět ?
Nevidíte, jak jste krásna ?
- Tak ale naposled. Odejděte , prosím.
A když nepujdu ?
- Tak pujdu já.
To by jste přece neudělala ?
- Tak vy jste si myslel, že ja ...)
Áno.
-Tak aby jste vědel, tak ne ...

Puste mně !
- Nepustím.
Puste mně, nebo začnu křičet.
- Nezačněte.
Začnu.
- Upozornila by jste na sebe celý bar a to si jistě nepřejete. Jediné co mužete udělat, je tančit a přívětivě se na mně usmívat.
Tak vy si myslíte, že jsem úplně bezmocná ?
-Úplne.
A co, když vám šlápnu na nohu ?
- Skuste to.
Auuu.
- Promiňte !
Prosím.

Proč jste mně nedala vyhodit ? Byla k tomu nejlepší příležitost.
- Divím se sama sobě, že jsem to neudělala. Já vás vlastne neznám.
Menuji se Kristián.
- To mně nic nepovídá.
Přisahám vam, že zítra, nebo za pul roku, až si vzpomenete na Kristiána, že vám to zaručeně něco řekne.

Máte báječnou fantazii.
- Ano, kdy by ste vědela, co si všecko představuji, když se na vás dívám.
Nemyslím, že by bylo tak těžké to uhodnout, ale raději to neříkejte.

Co vlastně děláte ?
- Hm. Sedím v baru a dívám se na vás.
No ne, já myslím, co děláte v životě ?
- Hm, no to je komické. Představte si, že nedělám vubec nic.
Chudáčku, a nenamáháva vás to příliš ?
- Ani ne.

Poklona, prosím vás informace o Orientu.
- Ano, prosím.
My bychom se totiž rádi podívali do Orientu, viď miláčku ? Ano drahoušku.
- Tedy milostivá pani, to bych doporučil Kajro.
Kajro ? Co říkáš, zlatíčko ? No, Kajro, to by mohlo být pěkné, že ?
- Tedy Kajro, milostivá pani, to je pohádka, kouzelné město, moře hučí svou věčnou píseň, palmy šumí, cikády poletují vzduchem.
Prosím vás, ty cikády nekoušou ?
- Ne, milostivá pani, naopak, cikády spívají milencum při měsíci, vzduch voní skořicí a kávou a nad tím vším nese se tichá píseň Mosleminovi písne, který ze vzdáleného minaretu volá Alah je Alah ...